Můj deníček: Kuřba v Olomouci

Jsem nadrženej debil! Sorry, ale to nejde říct jinak.

Vyplňuju si propustku ze služebních důvodů pro případy kontroly okresní uzávěry. Ano, už druhý jaro je ten podělanej covid a já prostě potřebuju, aby mi to konečně někdo udělal.

Najíždím na dálnici, je to přes 250 km. Jsem debil, já vím. Ale mám slíbený vyhulení snů, prej jsem nikdy nic takovýho nezažil. Prej je na to expert. Miluje hulení a mrdku v žaludku.

Jediná covidová výhoda je, že dálnice je krásně volná. I kolem Brna se dá projet bez zdržení, ola lá!

Mává na mě z okna, hází mi klíče. Jsem nervní, ale jdu do toho. Když už se sem seru takovou dálku. Neměl bych po něm chtít antigenní test?

Vypadá úplně jinak než na fotkách. Lidi, proč furt chcete vypadat líp, než jste?

Po úvodním kafi čekám, kdy to přijde. Erotická přitažlivost nula, vlastně mám chuť se zvednout a jet domů.

"Tak se dáme do práce," zamne rukama a zaklekne k pohovce, na který sedím.

Rozepíná mi kalhoty, stahuje trenky.

Péro mám mrňavý, zatím nebyl důvod, pro kterej by vstávalo. Bere ho do pusy. A dává se do práce!

Mohutně saje a bere si ho hluboko. Taková mechanická pumpa na mrdku. Není to nepříjemný, ale ani to není žádná bomba. Ale jsem nadrženej, je covid, jsem rád, že něco je.

Hulení snů se nekoná, udělání je v nedohlednu. Roztoužený chvění nikde. Slast a rozkoš jakbysmet. Prostě mechanický vyhulení bez chutě a zápachu.

Nakonec vstávám a s trochou divočejšího přirážení se mu konečně vystříkám do krku.

Ty vole a teď 250 kiláků zpátky. Jsem debil, no.