Terapie tichem

Mám rád deštivé dny, jako je ten dnes. Sedím uprostřed ložnice, na meditačním polštářku na meditační podložce. Přede mnou je na stěně harmonizační obrázek, pod kterým jsou zapálené dvě svíčky, jedna bílá – očista, jedna červená – transformace. Pod svíčkami jsou podložky, čiré, hranaté, působí to pěkným, klidným dojmem.

Nalevo ode mne je velká skříň plná oblečení, které je mi vlastně na nic, protože nemám potřebu se někam fešákovat. Mám své oblíbené oblečení, ve kterém chodím, tím nemyslím jedny trenky a jedny ponožky, těch mám dost. Zbytek je tak nějak navíc. Kdybych třeba chtěl udělat sám sebe hezkým, pro můj pocit pohody, nebo pro potěchu někoho jiného.

Napravo ode mne je postel, ve které spávám sám. Na téhle posteli jsem nikdy žádnou neklátil, pro mne je to neposkvrněná postel, no ale má svou historii. Když jsem pět let pronajímal tuhle ložnici, protože jsem potřeboval platit hypotéku a náklady na byt a měl jsem nižší plat, spávaly tu moje podnájemnice, během těch let, vystřídaly se tu tři. Jedna si sem brala svého chlapa, se kterým se seznámila po skončení vysoké školy v práci, kam nastoupila, přál jsem jí ho. Byla to fajn ženská. Druhá tu jen přespávala, sama, a většinou byla někde pryč, ta byla taková svatá. A ta třetí, ta se s chlapy hledala, měla tu minimálně tři milence. S tou jedinou jsem kdysi jednou spal, jinde než v téhle posteli, ještě než jsem jí nabídl že u mne může bydlet, a v posteli nám to nesedlo, takže jsme zůstali jen dobří známí. Tehdy, pak se odstěhovala a kdo ví, kde je jí konec.

O kousek dál, ve výklenku napravo, u okna, je knihovna, které pamatuje všechny moje období, kdy jsem se snažil něco učit, číst si, kdy jsem se snažil vystudovat vysokou, je to panoptikum knih. Vedle sebe naprosto nesouvisející tituly, ukázka zmatenosti mé hlavy.

Na parapetu živé kytky, které je potřeba zalévat, na které se hezky kouká. To je doba nedávná, snaha o harmonizaci prostředí.

Tak si tu sedím, rozmýšlím, myšlenky jdou do minulosti, do budoucnosti, a ustalují se v přítomnosti. Co já vlastně potřebuji, co mi chybí, co bych měl vylepšovat? Plameny svíček tiše září, sem tam kmitnou, všude je ticho. No ticho, je slyšet, jak sem tam na chodbě někdo kráčí, jak se odemykají či zamykají dveře, jak někdo mluví před domem, jak přijíždí a odjíždí tramvaje. Ale je to taková pohoda.

V takovou chvíli mne napadá, co kdyby tu se mnou byla sympatická žena, třeba v kalhotkách, bez podprsenky, nebo i v domácích kalhotách a tričku, co kdyby si bylo s kým povídat, s kým se smát, koho dráždit, kdo by dráždil mne. Co všechno by se dalo ve dvou dělat. Leč není mi přáno. Ví se o tom, že jsem sám, ale žádná se nestaví na čaj.

Jak jsem psal, nestačí být ve správnou dobu na správném místě, důležité je být tam také se správnou osobou či osobami. Důležité je nebýt kokotem, jak mám pod jedním mým blogem v komentáři. Marně přemýšlím, jestli jsem kokot… Rozhodně ale kokota mám, i když dlouhodobě zanedbaného… Já mu ale nenadávám, mám ho rád, takže mu tak neříkám.

Tak ještě chvíli posedím, užiju si pohody, než zhasnu svíčky a začnu vymýšlet, co s dnešním odpolednem. Fajnovým odpolednem, protože jsem byl s někým, koho mám rád. Sám se sebou. To se taky vždy nepoštěstí, při tom všem ruchu kolem nás. Napadá mne, že budu nabízet terapii tichem, žádné rádio, žádná televize, žádné YT, nic… jen svíčky, a ticho. Kolik si mám účtovat? Asi hodně, že... Aby to lidé brali vážně.