Proč ženy pláčou a muži ne

Já vím, že tady na tomhle místě člověk nechce úplně číst smutné blogy. Chce cítit vzrušení, lovit, užívat si, šukat...Případně si číst sexuální zážitky. Podařilo se mi rozplakat i při sexu... Když mi opakovaně říkal děvko... Od té doby vím, že tohle, co vzrušuje jiné, nevzrušuje mě. Plakala jsem po skvělém prošukaném dni a noci...Vedle něj, když řídil, potichu za slunečními brýlemi s hlavou otočenou do krajiny venku a hudbou hodně nahlas.

Ale i smutek k životu patří. Stejně tak jako vztek a jiné pocity. Někdy je jednodušší se vyzpovídat před cizími. Oni si to přečtou, možná taky nepřečtou. Možná zareagují, ale nemusí. Je to z člověka venku, možná se mu i uleví. Tak jako ulevují slzy. Jenže kde si to může člověk dovolit? Doma, to moc ne, tam jsou třeba děti...Tak se pláče tajně v noci do polštáře, který už je tak slaný, že by si něm pochutnaly i srnky v lese. Na veřejnosti plakat? V žádném případě. To kdyžtak někde v koutě.. Nedávno jsem při práci potkala holčinu, u které jsem viděla i přes její velké sluneční brýle, že jí tečou slzy. Rychle je utírala, aby je nikdo neviděl. Měla jsem takovou chuť jí obejmout a říct ji, že všechno bude dobrý a plakat s ní. Ale asi by nás okolí mělo za blázny. Jenže my ženy potřebujeme plakat. Uvolnit to napětí,stres. Potřebujeme náruč, která by nás pevně objala, stiskla a nechala nás vypustit ty vodopády odjinud než z frndy...😇 (Pardon, pokus o vtip).

Někdy by bylo jednodušší,kdyby uměli plakat i muži. Aby se přiznali,že je něco trápí nebo bolí a člověk si mohl promluvit, vyřešit to. Ne až je pozdě..Na všechno pozdě... Příliš pozdě...