Na čarodky s klackem v ruce

Pánové, dneska žádný drbání si koulí na gauči a říhání u TV, blíží se lov čarodějnic! Dřív se této noci říkalo Filipojakubská noc, v germánském kulturním prostředí ji zase znají jako Valpuržinu noc a pro Kelty to byl svátek Beltaine.

Tolik názvů, přitom všem jde (a vždycky šlo) o to samý: párty u ohně a možnost souložit v lesích bez následných omrzlin. Vy možná nesouhlasíte a vnímáte tenhle svátek hlavně jako přežitej folklor, já ho ovšem vidím jako všemi tolerovanou výmluvu, proč se ztratit v potemnělém lese s někým, kdo tvrdí, že mi chce jen pomoct sbírat dřevo.

V legendách o čarodějnických sabatech se mluví o lektvarech, halucinogenních mastích a vatrách na mýtinách v černých lesích, kde se zjevoval samotnej ďábel a kde si ženy sundávaly noční košile i stud. Těžko soudit, co je realita a co jen výmysl inkvizitorů, každopádně touha po zakázaným a svobodným zůstala. Nebo přinejmenším touha po rozmrznutí.

Když pozoruju tu hadrovou panenku v plamenech, nevidím pálení zlých sil, ale okouzlující dámičky se zapálenejma lejtkama. Plameny je šimraj pod sukní, hasiči přikládaj klacky, ohřejvaj si buřty a nakonec těma svejma hadicema žár zodpovědně uhasí. Tedy ne vždy napoprvé, to záleží na tlaku.

Takže až uvidíte v dálce plápolat vatru a kolem ní pár obrysů rozjuchanejch postav s vínem v ruce, spěchejte k ní. Máte slušnou šanci si nechat připomenout amatérskejma bosorkama, že jaro není jen o kytkách, ale hlavně o ohni a tělech, co hoří. Tahle noc je skvělá výmluva, proč se chovat trochu jako zvíře v říji.