Podpatky a půjčené vzrušení

Dokázali by si to ostatní představit? Nejčastější reakce, kterou slyším, je rychlé „to bych nikdy nedal“ – ale je to opravdová jistota, nebo spíš odraz hodnot, které jsme převzali od rodičů, filmů a přátel, jež nám opakují, že láska rovná se výhradní vlastnictví? Když začnu rozebírat kandaulismus s lidmi, kteří o něm nikdy hlouběji nepřemýšleli, zjistím, že v nich žije zvědavost stejně silná jako strach: láká je představa vidět partnera vzrušeného reakcí cizích očí, zároveň je sevře obava, že přijdou o kontrolu. A úplně stejná ambivalence se objevuje, když přijde řeč na chodidla. Sotva vyslovím, že nohy mohou být stejně erotické jako prsa, spousta lidí se trochu zasměje, aby zakryla fakt, že jim hlavou proletěla vzpomínka na večerní masáž nártů nebo na okamžik, kdy partnerka elegantně vyklouzla z lodiček a místnost na chvíli ztichla. Foot fetish není o podřadné části těla, ale o intenzivním spektru doteků a pohledů, které může otevřít dveře k erotice, aniž byste se svlékli. Přesto se mnoho hlasitých odpůrců nebrání fetishi samotnému, ale vlastní představě, že by museli poprvé přiznat žárlivost, kterou si dosud pečlivě střežili. Když je vyzvu, aby si představili krátký scénář – partnerka vyzuje botu, odhalí nárt, muž vedle ztuhne a v tichu se na okamžik spojí tři dechy – většina neucítí bolest, ale mravenčení vzrušení. Teprve pak se rozhodnou, jestli je to láká, nebo děsí. Mojí pointou není přesvědčit každého, aby šel do klubu a cizímu člověku nabídl partnerčiny nohy. Jde mi spíš o to, zda slovo „nikdy“ vychází z autentického já, nebo z naučeného scénáře, který všichni recitují zpaměti. Kandaulismus i foot fetish jsou jen dvě cesty, jak dát svým fantaziím hlas: někteří lidé couvnou, protože ten hlas zní příliš nahlas, jiní zůstávají a postupně přidávají hlasitost. Vlastně nejde o morálku, ale o to, jak upřímně jsme sami k sobě ohledně toho, co nás opravdu vzrušuje – a tuhle otázku si může položit každý, i ten, kdo si ještě nikdy nevyzul boty před cizím publikem.