Je se mnou něco špatně?

Jmenuji se Monika a je to takhle už nějakou dobu. Ten pocit je tam pořád, nenápadně pulzuje pod povrchem všeho, co dělám. Není to tak, že bych na to myslela neustále, ale je to tam jako tichý motor, který nikdy nevypne. Někdy je tišší, sotva slyšitelný, jindy zase duní tak, že se soustředím jen s velkou námahou na cokoli jiného.

Dneska v práci to bylo docela náročné. Měli jsme důležitou prezentaci a já se musela soustředit na čísla a grafy. Ale mezi řádky tabulek mi neustále probleskovaly jiné obrazy, myšlenky, které se mi vkrádaly do hlavy a odváděly mou pozornost. Snažila jsem se usmívat a přikyvovat, když šéf mluvil, ale vnitřně jsem bojovala s vlnou neklidu, která se mnou cloumala.

Cesta domů autobusem byla kapitola sama pro sebe. Všichni ti lidé kolem, jejich blízkost, vůně… všechno to ve mně probouzelo zvláštní napětí. Snažila jsem se dívat z okna a soustředit se na ubíhající krajinu, ale i tak jsem cítila pohledy, doteky, které ve skutečnosti nebyly. Moje vlastní tělo mi připadalo jako cizí, neustále připravené k nějaké reakci, kterou jsem se snažila potlačit.

Doma jsem si dala horkou sprchu. Voda stékající po kůži na chvíli ten vnitřní neklid zklidnila, ale jen na chvíli. Oblékla jsem si volné tričko a legíny a zalezla pod deku s knihou. Snažila jsem se ponořit do příběhu, sledovat osudy hrdinů, ale i tam jsem nacházela skryté narážky, dvojznačnosti, které mou pozornost stáčely jinam.

Někdy si říkám, jestli je se mnou něco špatně. Proč to takhle cítím? Proč je ta touha tak silná a neustálá? Snažím se s tím žít, najít si způsoby, jak se s tím vyrovnat, jak to ovládat. Ale je to vyčerpávající neustálý boj sama se sebou.

Večer si pouštím hudbu. Zavírám oči a nechávám se unášet melodií. V těch chvílích se ten vnitřní motor na chvíli ztiší. Hudba vyplní prázdnotu a já se můžu na chvíli uvolnit. Ale vím, že jakmile hudba dohraje, ten tichý pulz se zase vrátí. A já budu zase Monika, která se snaží žít svůj život s neustálou, tichou touhou pod kůží.