Nymfomanie, hřbitov něhy

15.5.2025 09:37 · 745 zhlédnutí LadyViktorie

Nymfomanka. Slovo, které někteří muži vyslovují se zasněným pohledem, jako kdyby šlo o bonusovou hodnotu k ženské existenci. Bohyně rozkoše, která je kdykoliv připravena. Ochotná. Nenasytná. Taková, co vás nenechá spát. Taková, co vás možná nenechá žít. Ale realita? Realita by si s vámi sedla na kafe, vytáhla poslední negativní test na kapavku a tiše se rozesmála. Nymfomanka totiž není rozkoš. Je to křik duše, která se pokouší nezbláznit.

Začněme tím, co se neříká nahlas. Nymfomanie obvykle nevzniká z toho, že by žena měla „až moc ráda sex“. Vzniká z toho, že neměla nikdy nic jiného než sex jako jedinou měnu na přežití. Vyrůstáš bez lásky, bez přijetí, ale zato s doteky, které připomínaly spíš útok než něhu? Gratuluji. Máš zaděláno na budoucnost plnou orgasmu, po kterém přijde zvracení. Sex se pak stává tím nejlevnějším způsobem, jak na chvíli přehlušit bolest v duši. A taky nejdražším. Protože tě bude stát všechno: důstojnost, hranice, schopnost milovat a dokonce i schopnost poznat, co vlastně cítíš.

Sex nymfomanky není radost. Je to smlouva. Tichá dohoda: „Já ti dám tělo, ty mi na chvíli dovolíš uvěřit, že jsem něco víc než jen tělo.“ A čím prázdnější žena uvnitř je, tím horlivěji se bude snažit přesvědčit okolí, že její tělo stojí za obdiv. Jenže tady je ten problém: obdiv nestačí. Nikdy nestačil. A tak přichází další rande, další úsměv...další poloha. Až z toho všeho začneš slyšet ozvěnu: „A kdo vlastně jsem, když zrovna nejsem chtěná?“

Být nymfomankou totiž vypadá sexy jen zvenčí. Uvnitř je to výstava trofejí, které nikdy nepatřily tobě. Je to divadlo, ve kterém sice hraješ hlavní roli, ale nepsala jsi scénář. Po každém aktu přijde známý pocit: těžko popsatelná směs studu, chladu a nutkavé potřeby smazat historii. Včetně té vlastní. Ztratíš pojem o tom, co je laskavý dotek a co jen hraní na lásku. Zapomeneš, jaké to je cítit se člověkem, ne jen slizkým snem cizího porna. A když pak náhodou přijde někdo, kdo by tě chtěl opravdu poznat? Utečeš. Protože co kdyby zjistil, co všechno už jsi udělala, jen aby sis na chvíli připadala živá? A co na to společnost?

Část společnosti nymfomanky miluje. Tedy jen do té doby, než si dovolí promluvit. Dokud je k dispozici, mlčí a šoustá, je fajn. Jakmile otevřeš pusu jinak než k kouření, jsi problém.

Vnitřní nenávist nymfomanek vůči ženám, které svou sexualitu vědomě monetizují, je fascinující. Muž, který se vyspí se stovkou žen? Hrdina. Žena, která totéž udělá vědomě a navíc si za to nechá zaplatit? Zkažená, nebezpečná, odporná. To nejostřejší odsouzení jiných žen nepřichází od mužů. Přichází od jiných žen. Od těch, které si sexem nikdy nedovolily nic získat, jen ho rozdávaly jako bonbóny výměnou za pozornost. Od těch, které celý život hrály roli neukojitelné, ale v momentě, kdy někdo jiný začne brát za tu samou roli peníze, spustí moralistickou kanonádu.

Změna přichází, když žena pochopí, že není povinna být hračkou. Že tělo nemusí být bitevní pole, ale domov. Že dotek může být jemný i tehdy, když bolí. Uzdravit se z nymfomanie neznamená přestat toužit. Znamená přestat směňovat vlastní důstojnost a hodnotu za iluzi, že si tě někdo jednou všimne jinak než jako díry.