Nejsem stroj,ale mám duši

Petr maloval jen v noci. Ve tmě byl sám sebou. Ticho mu dávalo svobodu, barvy z něj tekly jako dech – syté, vášnivé, někdy bolestné. Plátno bylo jeho zpověď.

Ve dne byl někým jiným.

Lidé ho brali jako nástroj. Jako někoho, kdo dá rozkoš, kdo je vyslechne, potěší, uspokojí. V jeho očích viděli hlubinu, ale nikdy se v ní nezastavili. Jen se v ní zhlédli.

„Jsi jako zrcadlo,“ řekla mu jednou žena, nahá a zpocená po milování. „Odrážíš všechno, co chci vidět.“

Petr se usmál. Ne smutně, ne hořce – jen tiše. Už si zvykl, že ho lidé milují pro to, co jim dává. Ne pro to, kým je.

Ale v noci… v noci maloval. Nahý, jen s barvou na prstech. Každý tah štětcem byl jako dotek, každý výdech jako šepot.

Toužil. Ne po tělech – těch měl dost. Toužil po pohledu, který by ho viděl, ne jen ochutnal. Po prstech, které by se ho dotkly tak, jako se on dotýkal plátna – s úctou. Se zájmem. S něhou.

Jedné noci přišla. Tichá, s očima jako dešťová obloha. Neřekla nic. Jen sledovala, jak maluje. Nahý, zpocený, ztracený ve stínech.

„Ty máš duši,“ zašeptala.

Zastavil se. Poprvé.

Přistoupila blíž, dotkla se jeho ramene. Zatajil dech. Její prsty byly teplé. Ne hladivé – zvídavé. Pomalu ho otočila k sobě.

„Dívala jsem se na tvoje obrazy,“ řekla. „A ucítila jsem tě. Ne tvoje tělo. Tebe.“

Políbila ho. Ne prudce, ne hladově – ale hluboce, jako by mu chtěla říct, že je viděn. Že je cítěn.

A on? Poprvé v životě cítil, že to, co dává, se vrací. Že láska může být i o naslouchání. O doteku duše.

Ten obraz nikdy nedokončil.

Ale ona si ho odnesla v sobě.