R.I.P., Mr. Grey

Nedávno jsem jela po dlouhé době po dálnici v úseku a v čase, kdy bychom měli mít společný kus cesty. S rychlostí jsem to nepřeháněla, nechávala jsem předjíždět auta za mnou, ale to, které jsem chtěla vidět, mě nepředjelo. I když jsem stará koza, miluju animák Auta od Pixaru, zejména tu část, jak se právnička Sally se sexy boxerem pod kapotou prohání s Bleskem po staré okresce v horách. Podle mě je to jedna z nejlepších milostných scén v historii filmu.

Kolikrát mi tahle scéna vytanula na mysli, když jsme se loučili tím, že jsme cestou od domu nebo od bytu měli společný kus cesty. Před poslední křižovatkou pohledy přes zpětné zrcátko, bliknutí dálkovejma a na oplátku varovnejma nazpátek. Stejnej rituál, pokud jsme se náhodou potkali cestou domů, naše auta patřila do stejného stáda, věděli, jak nás dovést zpátky domů. Snila jsem v autě plném světla zapadajícího slunce, že se v mém zrcátku objeví chromovaná maska a světla zbarvené červeným sluncem, kýčovitý obraz jako z novodobého westernu odněkud z Arizony nebo z Colorada, i když jsem zrovna mířila ke sjezdu na Chotoviny.

Nemáme už společné doma a to konkrétní auto, které bylo tomu mému solidnějším a rozvážnějším bráchou, odjíždí na odtahovce k novému majiteli. Dnes to na mě vyběhlo na sockách na zdi v kategorii "mohlo by se vám líbit". Ne, nelíbilo. Zase ze mě spadla další šupina naděje, že se objeví bliknutí v zrcátku, pak zařazení vedle mě do levého pruhu, mávnutí, pohled a úsměv a pak zase dálkový a varovky poté, co se mi naskytne pohled na sexy zadek Šediváka.

Zeptala jsem se, jestli je v pohodě, prý ano. V osmi zprávách jsme vedli na pár minut starou známou diskuzi o autech a mělo to pořád tu příchuť, jako když jsme tehdy při našem prvním milování v krátké pauzičce rozebírali výhody motoru V8, nejvíc sexy debata v dějinách automobilismu. Další nitka se přetrhla, mý auto už nemá daleko ve světě svýho frajerskýho bráchu a já nevím, komu bliknout do zrcátka. Já vím, je to dlouho, ale na některý věci se zvyknout nedá.

Byla jsem o víkendu na svatbě. Všichni byli krásní, mladí, plní naděje a lásky. Já jsem stará, single a mou láskou je moje práce. Na lidskou lásku už nevěřím, dávám, co můžu tam, kde je potřeba. Nečekám, že budu mít ještě někdy pouto k nějakému muži, že budu něco cítit a můj cit bude opětován. Lidi jako já by na svatby chodit neměli. Pozorovala jsem cvrkot a bylo mi to líto, myslela jsem na to, že tohle jsme měli být my dva. Vyžehlená košile a spousta kytek. Ne, nejsme to my dva a přesto byl v myšlenkách celý den se mnou. Dokonce se mi o něm zdálo, na místě, kde jsem spala poprvé. Ano, byl to erotický sen, živý do všech detailů, do poslední vrásky, chloupku a tepající žilky.

Možná už je šťastný s nějakou jinou, posunul se dál, opustil naši společnou minulost a už mě nepotřebuje. Já z toho pořád žiju, i když to bylo občas všelijaký, koneckonců to, že spolu nejsme, má svůj důvod. Ale pořád je to lakmusový papírek, vybarvené omalovánky, příběh, který chci zažít znovu a nic menšího neberu. Už jsem jiná a spoustu věcí bych dělala jinak. Když si ale představím Šediváka a mého O, jak spolu jedou kufr vedle kufru do západu slunce, je to jedna z nejromantičtějších scén, jaké se v mé hlavě čas od času vyrojí.

Z Šediváka je dárce orgánů a můj Oťas už bude brázdit asfalt sám. Ať se mu za druhou jezdí fajnově a ať tam na Tebe v plechovém nebi čeká nějaká sexy Sally, se kterou bude každá okreska nejkrásnější. S bráchou si vzpomeneme pokaždé, když se nám na konci čísla na tachometru objeví další nula.

R.I.P., Mr. Grey