První zámek

Nikdy jsem si nemyslela, že ten den opravdu přijde.
Seděla jsem na podlaze, ruce v klíně, hlava sklopená. Cítila jsem se maličká. Nehodná. Ale zároveň… tak nějak správně.

Paní přede mnou stála naprosto klidně. V ruce držela klíč – tak drobný, a přesto měl rozhodnout o všem. O mně.

„Chceš patřit pod mou kontrolu?“ zeptala se tiše. Nepotřebovala zvyšovat hlas. Stačil Její pohled.

Přikývla jsem. Možná až příliš rychle.
„Ano, Paní…“ zašeptala jsem, sotva slyšitelně.

Vedle ní na stole ležela klec. Opravdová. Nikoli z představ nebo snů. Ocelově chladná a neúprosně pevná. Jen pomyšlení, že by mohla být určená pro mě, mě nutilo ztěžka polykat. Zároveň jsem ale doufala, že je.

Přistoupila ke mně. Stále jsem seděla – nebylo třeba mi říkat, že nemám vstávat.
„Až zacvakne zámek,“ pronesla tichým, ale důrazným hlasem, „poděkuješ mi. Rozumíš?“

Znovu jsem přikývla. Tváře mi hořely.
Měla jsem chuť se skrýt. Ale věděla jsem, že nemám kam.

Sklonila se a začala klec nasazovat. Dělala to pomalu, pečlivě. Cítila jsem, jak mi srdce bije až někde v krku.
A pak to přišlo.

Cvak.

Zámek zapadl.

„Dě-děkuji, Paní,“ vydechla jsem tiše, aniž bych se odvážila podívat nahoru.
V tu chvíli jsem se už nedokázala ani vzrušit – všechno napětí jako by se rozplynulo a zbyl jen klid. Tichý, pokorný klid.

Paní mi položila dlaň na bradu a jemně mě přinutila podívat se do Jejích očí.
„Hodná holka,“ řekla. Ne zlomyslně. Spíš jako by se usmívala uvnitř. Jako by byla spokojená.

Zůstala jsem na kolenou ještě dlouho poté, co odešla z místnosti. Dostala jsem první úkol: umýt koupelnu v růžových kalhotkách, které mi položila na postel. A potom jí napsat vděčný dopis. Vlastnoručně. Inkoustem.

Splnila jsem to, samozřejmě. Až příliš pečlivě.

Ten večer jsem usínala s rukama položenýma na peřině a očima upřenýma na klíč, který si Paní položila na noční stolek. V bezpečí. Mimo můj dosah.

A když jsem konečně zavřela oči, nemyslela jsem na to, že bych chtěla být volná.
Jen na to, jak moc si přeju být zaslouženě uzamčena.

Chcete pokračování?