Shibari

Když se objeví slovo shibari, většina lidí si automaticky představí sex. Něco tvrdého, zvrhlého, možná i nebezpečného. Provazy, kůže, biče, bolest. Ale to, co většina lidí neví – a možná je to i šokuje – je, že shibari nemusí mít se sexem vůbec nic společného.

Vlastně můžeš být nahý, svázaný, vzrušený – a přitom nezažít žádný sex. A přesto na to nezapomeneš do konce života.

Shibari je umění. Ale ne v tom okoukaném slova smyslu. Je to umění doteku, napětí, důvěry. Umění zůstat naživu v okamžiku, kdy ti někdo zavazuje provaz kolem zápěstí – a ty mu dovolíš, aby rozhodoval o tvém pohybu. Ne o tvé důstojnosti. Ne o tvé svobodě. Ale o rytmu, který ti začne proudit tělem, jako bys najednou slyšel svůj vlastní tep úplně poprvé.

Lidé, kteří to zkusili, často říkají, že je to zvláštní. Vzrušující jinak. Není to jako sex. Je to víc jako tanec bez hudby. Jako meditace ve dvou. Někteří pláčou. Jiní se smějí. A většina říká, že něco v nich se při tom změnilo.

Tohle není show pro porno. Tohle je hra o důvěru.

Pro někoho je shibari výtvarný akt – tělo jako plátno, provaz jako štětec. Pro jiného je to forma terapie. Možná poprvé ve svém životě cítí, že ho někdo drží. Že ho někdo nese. Že může zavřít oči a konečně přestat řídit všechno kolem sebe. Je v tom kus odevzdání, které nemá nic společného s podřízeností, ale všechno společného s odvahou.

A pak jsou tu samozřejmě i ti, které to vzrušuje. Ano, shibari může být erotické. Může vést k sexu. Ale vůbec nemusí. A to je na tom to nejzajímavější – že ne-vzrušivost může být ještě silnější než akt sám. Že to, co tě sváže, není provaz – ale důvěra. A co tě osvobodí, není odvázání – ale pocit, že tě někdo opravdu viděl.

Je v tom cosi hluboce lidského. Zranitelného. A zároveň krásně riskantního. Protože se svazujeme v době, kdy se všichni snažíme být neustále nezávislí. Kdy říct „svěřím se ti“ zní skoro jako slabost. A přesto právě tam, v té „slabosti“, se rodí síla, kterou si nosíš z provazů domů ještě dny.

Možná ti to připadá zvláštní. Možná trochu úchylné. A možná přesně proto to stojí za to. Protože dokud to nezkusíš, nebudeš vědět, co všechno se může stát, když místo slov použiješ provaz.

A co když to bude první dotek, který si opravdu zapamatuješ?