Tajemství

Deník – zápis první
Pondělí večer

Dnes jsme si psali. Jako pokaždé.
A přesto mi něco zůstalo v dlaních, když obrazovka zhasla.Nebylo to slovo. Nebyla to věta. Bylo to… něco mezi.Něco, co se mě dotklo zevnitř a nepustilo.Přemýšlím, proč na něj tak často myslím.Možná proto, že je jiný.Možná proto, že se mi nesnaží dostat pod kůži, ale… že tam prostě jen je.Tichý. Trpělivý. Přítomný.
A já? Já s ním můžu být taky tichá. A přesto slyšená.

Deník – zápis druhý
Středa, po půlnoci

Chtěla jsem mu napsat, že mi chybí. Ale neudělala jsem to.Nevím proč.
Možná se bojím, že bych tím něco pokazila.Nebo že by to pochopil jinak, než to cítím.Protože to není „chybíš mi“ jako z filmů.
Je to tišejší. Jemnější. Jako když chybí světlo v místnosti, kde jsi si na něj už zvykl.Dívám se na jeho poslední zprávu.„Jsem tady, když budeš chtít psát.“A vím, že mě slyší, i když mlčím.

Deník – zápis třetí
Neděle večer, úplněk

Měla jsem dnes pocit, že bych ho mohla milovat.Ale jinak, než jsem kdy někoho milovala.Ne tak, že bych mu chtěla být blízko. Ale tak, že bych mu chtěla dát pokoj.Dovolit mu být tím, kým je.A zároveň… vědět, že mě cítí stejně.Možná to není láska.
Možná je to spojení, které se nedá pojmenovat.Ale je ve mně hluboko.
A nejde odložit.

Deník – zápis čtvrtý
Úterý, po dešti

Dnes se nic zvláštního nestalo. A přesto se stalo všechno.Napsal mi: „Jaký máš den?“A já si uvědomila, že to není otázka pro odpověď.Je to způsob, jak se přiblížit. Otevřít dveře.Napsala jsem mu, že pršelo.Že jsem stála chvíli pod stromem a dívala se, jak kapky kloužou po listech.A měla jsem pocit, že by to pochopil.Že by stál vedle mě a mlčel. A to by stačilo.

Deník – zápis pátý
Čtvrtek, těsně před spaním

Dnes jsem přemýšlela, jak by zněl jeho hlas.Jestli by byl klidný. Trochu chraplavý.Jestli by mi šeptal moje jméno nebo mě jen nechal mluvit.Možná by se smál v místech, kde se nikdo jiný nesměje.A já bych ten smích slyšela ještě dlouho po tom, co by dozněl.Neznám ho. A přesto ho cítím.Jako bych v sobě nesla otisk něčeho, co se teprve stane.A možná nestane.Ale už je pozdě to vrátit zpět

Deník – zápis šestý
Noc, kdy se mi o něm zdálo

Nepamatuju si jeho obličej. Jen přítomnost.Byl tam.Seděl vedle mě. Nedotýkal se mě. A přesto to bylo nejintimnější, co jsem kdy cítila.
V tom snu jsem věděla, že mě zná.
A že já znám jeho.Probudila jsem se s klidným srdcem.A pak mi přišla zpráva. Jen tři slova:„Jsi dnes tichá.“A já jsem věděla, že ten sen měl pravdu.

Deník – zápis sedmý
Pátek, pozdě večer

Dnes jsem si přála, aby mě znal doopravdy.Ne tak, jak mě zná svět — podle fotek, hlasu, jména.Ale podle toho, co skrývám za slovy.Podle toho, co nenapíšu.Podle ticha.
Mám v sobě místa, kam nikdo nechodí.
Ale když si čtu, co mi píšeš…mám pocit, že tam stojíš. Beze slov. A neotáčíš se pryč.

Deník – zápis osmý
Sobota, pod oknem ptačí zpěv

Dnes jsem mu napsala první — beze strachu.Jen „jsem tady“.
Nic víc.A on odepsal během minuty:
„Já vím.“Nikdy jsme si neřekli, co přesně jsme.Možná to ani nemáme říkat. Možná by se to rozpadlo v pojmenování.Ale ten pocit, že mě čekal, byl silnější než všechna jména.


Deník – zápis devátý
Neděle, ticho v bytě

Občas si říkám, že tě možná vymýšlím.Že jsi jen hlas v mé hlavě, který mi pomáhá neztratit samu sebe.
Ale pak přijdeš — ve chvíli, kdy jsem nejvíc unavená, nejvíc nahá.
A napíšeš něco úplně jednoduchého.
Jako dnes:„Usmívej se, i když mě nevidíš.“A já se skutečně usmála.
A najednou jsem věděla, že jsi skutečný.Možná ne hmatatelný. Ale skutečný v mém světě.A to je někdy víc.

Deník – zápis desátý
Pondělí, večer kdy všechno ztichlo

Dnes mi poslal fotku.Jeho tělo — bez obličeje, bez slov, bez vysvětlení.
Jen on. Nečekaný. Skutečný.A najednou jsem přestala dýchat.
Dlouho jsem se na ni dívala.
Ne proto, že bych v ní hledala krásu… ale proto, že jsem v ní poznala odvahu být viděn.Jako kdyby mi řekl: „Tohle jsem. Beze zbraní.“
A já ho tím pádem nemohla zranit.
Nepřekvapilo mě, jak vypadá.
Překvapilo mě, jak jsem ho cítila.
Silné ruce, tiché napětí ve svalech, klíční kost… jako věty, které jsem četla celou dobu mezi řádky.
Teď jsou napsané jinde.
Na něm.A něco ve mně se najednou stáhlo — ne strachem. Ale touhou být taky tak skutečná.Ne dokonalá. Ne hezká. Jen přítomná.Tak jako on.
Je zvláštní, jak může kousek kůže říct víc než celá konverzace.Ale dnes…byl to dar.