Zkrocení mé žárlivosti

Hned na začátku musím říct jedno důležité upozornění: každý z nás je jiný. To, co pomohlo mně, nemusí nutně fungovat u někoho jiného. Ale třeba vám moje zkušenost alespoň nabídne jiný pohled, inspiraci, nebo jen ujištění, že v tom nejste sami.

Poprvé naplno
Žárlivost jsem poprvé pocítil opravdu silně těsně před první trojkou s manželkou a kamarádem. Bylo to překvapující — ten pocit přišel nečekaně, s obrovskou intenzitou. A přitom to celé byl můj nápad. Domluva proběhla hladce, všechno vypadalo ideálně. Kamarád přijel, dali jsme si kafe, pokecali. Jedinou „odchylkou“ bylo, že měl nové auto — a manželka se s ním chtěla projet.

Odjeli. A byli pryč asi 20 minut.

Když se rozjede hlava
Zpočátku to bylo v pohodě. Zabavil jsem se projížděním blbostí na mobilu. Ale pak to přišlo. V hlavě se začaly objevovat otázky: „Co tam tak dlouho dělají? Líbají se? Osahává ji? Šukají?“

Najednou jsem nemyslel na nic jiného. Nevěděl jsem, co dělat. Měl jsem chuť sednout do auta a hledat je, napsat jí, volat nebo psát. A dokonce se přidaly i fyzické projevy — žaludek jako na vodě, stažený hrudník.

Byl to silný emoční nátlak. Ale právě v tu chvíli jsem byl vděčný za svou schopnost zastavit se a přepnout na racionální uvažování.

Hovor se sebou
Sedl jsem si. Přestal jsem hypnotizovat okno zda už jedou. A začal jsem si v duchu mluvit sám se sebou:
Kdyby jela s tím kamarádem kdykoli jindy, byl bys v pohodě. Věříš jí. Miluješ ji. Ví, že chceš být součástí, že chceš být u všeho.

A pak přišlo to nejzásadnější:
„Dost. Tenhle pocit se mi nelíbí. Nechci ho.“

Jako bych v sobě tu emoci vypnul. A s tím přišel i klid.

Překódování emocí
Nešlo ale jen o „vypnutí“. Důležité bylo nahradit žárlivost něčím jiným. Řekl jsem si:
„I kdyby ho líbala, stejně mi to pak řekne. A i kdyby se jí to líbilo, tak si to užije. A mně to může dělat radost.“

Tím se ve mně zrodila komperze — pocit radosti z toho, že je můj milovaný šťastný s někým jiným. Nejen že mě žárlivost opustila, ale začal jsem se dokonce těšit.

Výsledek? Svoboda.
Od té doby, kdykoli se objevil podobný moment, kdy by jinak přišla žárlivost, dostavil se místo ní pocit vzrušení, očekávání a radosti. Díky tomu se naše otevřenost posunula dál — manželka si mohla dopřát milence i bez mé přítomnosti. Mohla jít sama na erotickou taneční akci. Nebo si zajít jen na „pokec“ s někým, s kým jsme kdysi něco sdíleli.

A já byl v pohodě. Vlastně víc než v pohodě. Byl jsem šťastný, že je ona šťastná.

Ale ještě jednou — každý z nás má jiný příběh. Někdo si nese z dětství jiné vzorce, obavy a strachy. Pokud žárlíte vy nebo váš partner, zkuste ten pocit vzít jako informaci. Ne jako selhání.

Něco se děje — a vy máte šanci zjistit, co to je. Můžete na to být dva. Nebo si vzít na pomoc terapeuta. Ale pokud vám někdo, koho milujete, otevřeně řekne: „Žárlím“, berte to jako projev důvěry. Odhalit zranitelnost totiž není slabost. Je to odvaha.