Ne znamená ne. I když jste muž

Dlouho jsem o tom mlčel. Až změna zákona o znásilnění mi pomohla pochopit, co se mi vlastně stalo. Ten zážitek pro mě měl charakter něčeho, co bych dnes popsal právě jako znásilnění. A i když jsem se „nakonec podvolil“, ten souhlas přišel až po ochromení, strachu a hlubokém zamrznutí.

Co se stalo

Bylo mi osmnáct. Od šestnácti jsem měl vážný vztah s Dívkou, kterou jsem miloval a se kterou jsem plánoval budoucnost. Slibovali jsme si věrnost, sex s ní mě neskutečně bavil, takže jsem svému slibu opravdu věřil.

Jednou o víkendu jsem byl u táty na společenské akci, kde byla i slečna, která tam pomáhala za barem. Flirtovala se mnou celý večer – nabízela se, zkoušela to různými způsoby. Opakovaně jsem říkal ne. Mám přítelkyni. Nezajímáš mě. Nechci nic víc. Ani její tehdejší přítel, který tam taky byl, s tím nic neudělal. Naopak mi v jeden moment řekl, že ona se chce se mnou vyspat a tak to bude. Zopakoval jsem, že jsem zadaný a že si to nechci pokazit, protože Dívku miluju, ale on se jen smál.

V noci jsem šel spát – opilý, vyčerpaný, s tím, že musím brzy ráno vstávat. Vzbudilo mě, když si ta slečna vlezla ke mě do postele a snažila se mi kouřit penis, který se ale vůbec nechtěl ztopořit. Celý jsem se roztřásl, nebyl jsem schopný mluvit, ani se bránit. Prostě to nešlo. Zamrznutí – jak jsem teprve později zjistil – je běžná stresová reakce.

Po nějaké chvíli se ve mně „něco zlomilo“. Řekl jsem si: tak třeba je to osud, třeba si to mám jednou zkusit. A tak jsem „dovolil“, aby to pokračovalo. Začal jsem ji lízat ve snaze dosáhnout erekce, ona mě u toho hladila po vlasech, ale já se třásl pořád dál. Ne protože bych se těšil – ale protože jsem se necítil přítomný. Mluvila ke mě sladkými slovy, dál hladila a romanticky líbala, takže i moje tělo začalo souhlasit. Lehla si na záda, jednu nohu dala nahoru a já se do ní pokusil zajet. Přirážel jsem a líbal se s ní, dlouho jsem to nevydržel a udělal se přímo do ní. Pak jsme usnuli.

Ráno, když jsem vstával a loučil se s ní, všiml jsem si, že její přítel celou dobu spal na posteli za rohem. Cestou domů jsem přemýšlel nad tím, co jsem to provedl a co teď mám dělat. Měl jsem výčitky, že jsem porušil to, co jsem slíbil Dívce a zradil tak její důvěru. Rozhodl jsem se jí to neříct, nechtěl jsem ji trápit tímto svým kiksem.

Stejně se to později dozvěděla. Nevěřila mi, vyčítala mi to roky a snad se mi za to začala i mstít. A já si to vyčítám pořád. Že jsem nebyl silnější. Že jsem „povolil“. Že jsem to „měl zastavit“.

Ale když dnes slyším novou definici znásilnění, která konečně uznává i zneužití bezbrannosti, silný stres a neschopnost projevit vůli, konečně chápu: to, co se mi stalo, nebyla jen nevěra. Pro mě to bylo něco, co se hluboce podobalo znásilnění – i když to nikdo nepoznal, ani já sám.

Žít s tím dál

Od té doby se toho ve mně hodně změnilo. Mám hodnoty. Respektuju souhlas. Beru „ne“ jako ne. A přesně to mě dostalo do problémů.

Většina holek, se kterými jsem od té doby randil, očekávala, že je budu dobývat, že se „nevzdám hned“. Jenže já jsem se naučil – tvrdě – že přes NE se nejde. Nechci si „brát ženu“, když ona mlčí nebo říká „ne“. Jenže to mě prý dělá „moc hodným“, „nezajímavým“, „nechlapem“.

Dlouho jsem si myslel, že jsem divný. Dnes už vím, že nejsem. Jen prostě nechci opakovat to, co se stalo mně.

O frustraci, samotě a hněvu

Nechci si hrát na světce. Neměl jsem sex od rozchodu s Dívkou, to je už 8 let. Poslední dva roky na mě samota a frustrace tak doléhají, že se občas chovám podrážděně, naštvaně, agresivně. Ne na ženy. Ale obecně. Na svět. Na lidi. Na to, že jsem „moc hodný“ a přitom pořád sám. A taky proto, že si často připadám neviditelný, bez ceny. Ať se snažím jakkoliv.

Ale když o tom všem přemýšlím, vím, že moje hodnota není v tom, kolik holek mě chce. Moje hodnota je v tom, že respektuju druhé. Že umím říct ne. Že se snažím být člověk, který nikomu neublíží.

A ano, jsem zranitelný. Jsem možná submisivní, možná „switch“. Chci si někdy hrát, chci být někdy vedený. Ale vždycky v bezpečí a souhlasu. Ne v mlčení. Ne ve stresu. Ne ve lži nebo nějakých myšlenkových hrách.

Proč tohle píšu?

Protože o mužských obětech se nemluví. Protože se považuje za nemožné, že muž může být znásilněn – zvlášť ženou. A protože když muž řekne „ne“ a není to respektováno, svět to většinou ignoruje.

Já se s tím potřeboval svěřit. Ne znamená ne. I u mužů. I když se pak „nebráníme“. I když nakonec tělo podlehne.