Když svět ztratí svůj šarm

Bylo by to komické, kdyby to nebylo smutné. Žiji ve světě, který je plný ženské krásy, plný všech těch křivek, úsměvů a jemných pohybů, které by mě měly neustále okouzlovat. Ale místo toho se mi zdá, že jsem ztratil schopnost to vidět.

Ne, není to o tom, že bych zapomněl, co na ženách miluji. Naopak. Možná miluji až příliš. Zbožňuji způsob, jakým se smích ozývá v jejich hlase, jakým jejich oči dokážou zachytit světlo tak, že se zdá, že se v nich odráží celý vesmír. Obdivuji to, jak v sobě dokážou spojit křehkost a neuvěřitelnou sílu, jak vás dokážou zvednout z prachu jedním pohledem.

A přesto, čím více této krásy vidím, tím méně ji vnímám.


Jsem jako člověk, který žije u moře, ale už neslyší jeho šumění. Jako bych byl obklopen nádherou, která se proměnila v kulisu. Sociální sítě se proměnily v nekonečnou galerii dokonalých tváří a těl. Každá fotka, každý pohled jako by křičel: „Podívej se na mě, obdivuj mě!“ A já se dívám. Obdivuji. A cítím… prázdno.

Je to zvláštní druh apatie, když krása ztratí svůj dopad. Když vše, co bylo dříve vzácné a vzrušující, se stane rutinou. Když každý pohyb, každé gesto, každá nabídka ztrácí váhu, protože jich je příliš mnoho.


Kdysi jsem toužil. Touha byla krásná, jako tiché očekávání deště v parném létě. Bylo v ní napětí, něco neuchopitelného, co vás táhlo dál. Ale teď je touha spíše břemenem. Je jako hlad, který nemůžete nasytit, jako šepot, který vás neustále ruší, i když chcete jen klid.

Touha je teď všude kolem mě – na displeji telefonu, na billboardech, v ulicích. Ale už není mou. Už mi nepatří. Je to něco, co mi vnucuje svět. Něco, co mě zahlcuje, aniž bych měl možnost se rozhodnout, jestli to chci nebo ne.


A přesto vím, že krása tu stále je. Hluboko pod povrchem. Možná ne v dokonalé póze nebo v perfektní selfie, ale v něčem mnohem křehčím. V upřímném úsměvu, v rozhovoru, který se stočí tam, kde jste to nečekali.

Touha, jak jsem ji znal dřív, byla plná romantiky. Byla to hra světla a stínu, něco, co jste nemohli mít hned, co jste museli poznávat pomalu. Byla v čekání, v očekávání, v maličkostech, které jste objevovali po kouskách.

Teď je to všechno příliš rychlé. Příliš zjevné. Příliš dostupné. A tím pádem i příliš prázdné.


Možná je to tak, že jsme se naučili milovat krásu povrchu a zapomněli jsme, jak milovat duši. Když je všechno o těle, o dokonalosti, o okamžitém uspokojení, ztrácíme něco podstatného. Ztrácíme hloubku.

A já se ptám: kde je prostor pro romantiku? Pro tiché pohledy, pro nečekané úsměvy, pro tajemství? Pro spojení, které nejde zachytit do fotky nebo shrnout do jedné zprávy?


Žiju ve světě, kde mám vše, co bych si mohl přát. A přesto mi něco chybí. Možná je to právě ta vzácnost, ten pocit, že něco nemůžete mít hned, že musíte čekat, že musíte bojovat.

Je to zvláštní druh tragédie – mít všechno, a přesto cítit prázdnotu. Ale možná je právě v této prázdnotě začátek cesty zpět. Cesty k tomu, co bylo dřív. K opravdovosti. K hloubce. K romantice, která neztratila svůj šarm.