Cesta dlážděná touhou

I cesta může být cíl, jak se říká (nebo jak zpívá Mňága a Žďorp). A předehra je cesta k sexu. Nejde jen o takový nutný předstupeň, něco, co je třeba rychle „odbýt“ než přijde to hlavní — je to právě předehra, která dává celému zážitku hloubku, tvar a smysl. Není to jen „rozjezd“ těla, ale především hry mysli, emoce, vzájemné poznávání, a budování napětí.

Ale vzrušení, to opravdové, se rodí právě tady. V tichu před bouří. V tom pohledu přes stůl, kdy víš, že se dnes něco stane, ale nevíš kdy. Ve chvíli, kdy se navzájem dráždíte slovy, ale nedotknete se. Je to jako pomalu natahovaná pružina. Čím víc ji napneš, tím větší bude výbuch.

A někdy je ten výbuch vlastně vedlejší. Někdy o něj ani nejde... Tedy jde, ale nebyl by tím, čím je, bez té cesty. To těšení se. To „ještě ne“. Erotika ještě bez dotyku anebo zatím s letými, jemnými doteky. Bez svlékání anebo s prvním, skoro až nechtěně, padajícím ramínkem. O to vzrušivější. Ta energie, ten náboj mezi dvěma lidmi, dvěma dušemi, které jsou tu jedna pro druhou.

Upřímně – nejvíc erotických momentů v životě jsem nezažil při sexu. Ale těsně před ním.

Teba když si s někým píšeš a už se to láme do dvojsmyslů, ale ještě držíte dekorum. Když tě někdo políbí na krk a pak se odtáhne – a nechá tě ve vlastní fantazii dusit. Když ti někdo pošle fotku, která neodhaluje, ale podhaluje. A možná i proto mě někdy baví nechat zprávu nepřečtenou. Záměrně. Jen abych to napětí natáhl ještě o kousek dál.

Cesta dlouhá ne tisíc mil, ale tisíc slov, dotyků, pohledů, polibků...