Pro libru masa (ani ne)

Kdysi dávno bylo u nás na zastávce na dveřích od záchodů celá sbírka lidových mouder, která se často týkala lidských citů a lidské tělesnosti. Od hravých „Když husu tak pečenou…“ (dál to jistě znáte), až po zklamaně cynické „Polibek je pouhý klam, spojení dvou lidských tlam.“ Tyhle krátké zprávy o stavu lidstva čtu ráda dodnes, včetně toho, že ráda zkoumám výtvarné provedení těchto drobných uměleckých děl. Občas se pobavím, občas mi ta na pohled nijak nosná myšlenka uvízne v hlavě.

Je opravdu polibek jenom technické spojení dvou ústních otvorů? Je to klam? Neřekla bych. Z polibku se dá totiž přečíst spousta věcí. Je jako když připojíte flashku k počítači, a aniž byste začali cokoliv dělat, počítač už za vás tak trochu nakoukne, co jste mu do vlastně strčili do zdířky a začíná mít připomínky k tomu, jestli byste v tomhle spojení měli nebo neměli dál pokračovat. Takhle nějak fungují receptory v našem těle. I když se nám hlava snaží namluvit, že by se nám tenhle člověk měl líbit (je hodnej, postará se a auto má hezký), jakmile naše receptory vyhodnotí, že tudy cesta nevede, tak se můžete na hlavu stavět, ale ze všeho, co má bejt v tom vztahu hezký, je opravdu jenom to spojení dvou lidských tlam, dotek cizí dlaně je vždycky buď moc mokrej, moc pevnej, moc studenej nebo málo intenzivní no a z celýho sexu je potom mechanický posunování jako když se na nákladovém nádraží posunujou vagóny s uhlím. Ve výsledku z toho pak máte jenom husí kůži a tisíce výmluv.

Přestože mám k zázrakům techniky velmi vstřícný vztah a zákony mechaniky beru jako první přikázání vesmíru, za celou dobu mého studování mě stejně víc braly věci, které byly postaveny spíš na emocích než na strohé logice. Možná proto jsem milovala studium jakýchkoliv jazyků a jejich literatury, protože jsem asi vždycky podvědomě vnímala, že mám trochu problém rozumět lidem. A tak jsem vstřebávala cizí příběhy, životní, milostné, tragické, hledala jsem jazyk, kterým se přenášely emoce přes celá staletí. Bavilo mě a pořád mě baví hledat ten klíč k porozumění a k souznění.

Dodnes jsem přesvědčená, že jedním z nejjednodušších klíčů k souznění a k přijetí je sex. Jednoduchá a zároveň velmi komplexní a složitá soustava chemických vztahů, které za nás odvedou potřebnou práci i beze slov. Stačí naslouchat tomu, co nám naše tělo říká, tělo není blbý, tělo ví. Když se povede souznění na úrovni chemie, není polibek klam, a už vůbec ne jenom jednoduché mechanické spojení dvou tlamiček. Když funguje spojení, poví vám polibek celý příběh toho, s jakou emocí za vámi ten druhý přišel a jak by si přál, aby se příběh vašich těl odvíjel dál. A když se povede pokračování, dojde k podobnému emočnímu spojení i při sexu, mají i lidi jako já, lidi, kteří jsou celý život na světě cizinci v zemi, jejíž jazyk neovládají, na chvíli pocit, že aspoň na chvilku někdo mluví jejich řečí, že aspoň na moment přichází porozumění, že se našel někdo, kdo nám, cizincům, rozumí a přijímá nás takové, jací jsme.

Myslím, že spousta lidí tenhle moment nevnímá, necítí se jako cizinci, možná má každý z nás sex na něco jiného, já si ale myslím, že kdyby ten aspekt spojení, momentálního porozumění nebyl tak důležitý, nehledali by lidi milence a milenky, nehledali by pochopení pro své drobné libůstky a úchylky, neopouštěli by kvůli postelovým avantýrám jinak funkční manželství, rodiny a práci, neporušovali by pro příslib sexu dříve dané sliby a nelhali by pro kus vochcanýho masa lidem, o kterých tvrdí, že jsou pro ně nejdůležitější na světě.

Moje situace je ale trochu jiná. Nejsem zadaná, nemám partnera a nemám ani sex. Tedy nějak jsem to zkusila, ale ukázalo se, že to bylo fakt jenom to mechanické spojení dvou lidských tlam, a bez té jiskry v podobě aspoň dočasného souznění nemělo pro mě význam tyhle věci dál provozovat. Blbý je, že jako cizinec na tomhle světě, jsem v něčem úplně stejná jako ostatní lidi: pro záblesk porozumění jsem schopná stejně jako zbytek lidstva v pomatení smyslů uzavírat smlouvy s ďáblem a platit vlastní krví i duší. Ono se v konečným důsledku ani ničím jiným platit nedá, všechny zdroje na světě jsou omezený a jako lidi jsme na svět přišli nazí, máme jenom svoje tělo, duši, svůj čas a svoje zdraví. Všechny tyhle věci umíme promarnit a zničit, všechny tyhle věci, který by nám měli sloužit, v nějakejch životních etapách proměňujeme na drobný a kupujeme si za ně emoce. A protože jsem se za celej život nenaučila vážit si toho, co mi život nadělil (duše blbá, zničená), jsem ochotná za to spojení, doslova za kus ochcanýho masa, kterej mě na chvíli udělá šťastnou, ochotná platit tím, co mám jenom jednou – svým životem, svým časem, svou energií, kterou potřebuju věnovat tomu, co mi v životě slouží. A občas i zahodit to, za co už jsem svým životem jednou zaplatila.

Docela dlouhou dobu jsem si myslela, že to je nějaká moje dysfunkce, chyba v systému, kterou je třeba opravit, abych zjistila, že touhle konstrukční vadou kromě mě trpí i zbytek světa, všichni nevěrníci, kteří mi píšou s nadějí na diskrétní jednání bez ztráty soukromí, všichni single chlapi zklamaní z toho, že vídají své děti leda tak na víkendy a mají kopřivku z toho, že by se před dalším životním karambolem, nedej Bože, měli o někoho starat, ti, kteří by se o mě chtěli starat tak, aby se z té klece nedalo utéct, i mladí kluci, kteří doufají, že budu ráda za nekonečnou erekci, výstřiky o razanci balistické střely, a oni s výměnou za to nebudou muset mordovat s nějakým sváděním a prokazováním svých kvalit. Jste na tom stejně jako já. Chceme být na pár sekund, minut, nebo hodin dokonalí a bez vady, přijímaní, chceme, aby nám někdo aspoň na chvilku rozuměl. A cena, kterou jsme schopní zaplatit? Jak kdo. Ale nikdy nic, ani ten sex bez závazků, není zadarmo, vždycky platíme. Něčím. Vždycky.