Vesmír

Chtěl bych najít lidi kteří mají různé názory na to jak by asi ten náš vesmír mohl fungovat, pojďme se bavit o trochu větším měřítku než jsme zvyklí. Kdo z vás má odvahu na takovou debatu?


Záhadné dimenze času: Příběh Věčného Hledání
V dávných dobách, kdy lidstvo teprve začínalo rozplétat nitky své existence, se šeptalo o čase. Ne o čase, jak ho známe – o tom, co plyne neúprosně kupředu, od narození ke smrti. Šeptalo se o čase s mnoha rozměry, o proudech, které tečou do stran, nahoru, dolů, a dokonce i v úplně jiných směrech, nepředstavitelných pro naši lineární mysl. Vědci, filozofové i snílci se pouštěli do divokých spekulací, přemítali, zda taková realita existuje a co by pro nás znamenala.
Náš příběh začíná s jedním takovým snílkem, který se s touto myšlenkou potkal v dávných textech a moderních teoriích. Fascinovala ho představa, že kromě naší jediné časové linie by mohly existovat další, skryté osy. Představoval si, že čas by mohl vybočovat, klikatit se, nebo se dokonce větvit do nesčetných směrů. Jak by se takový "jiný" čas choval? Mohl by být spojen s dosud nepoznanými dimenzemi nebo s kvantovou fyzikou? Otázky se kupily.
Zvláště ho lákala myšlenka, co bylo před Velkým třeskem. Je možné, že čas existoval i tehdy? A pokud ano, řídil se stejnými pravidly? Nebo šlo o něco zcela odlišného? Snílek si vytvořil vlastní teorii: co když Velký třesk, který stvořil náš vesmír, nebyl počátkem všeho, ale spíše znovuzrozením? Co když před naším vesmírem existoval jiný, který se rozšiřoval, dosáhl svého vrcholu, a pak se zhroutil do jednoho bodu, aby se z něj zrodil ten náš? Byl to koncept cyklického vesmíru, kde se vše neustále opakuje.
V tomto cyklickém vesmíru se nabízela otázka: Co čas mezi těmito cykly? Mohl by i tehdy existovat? A pokud ano, mohl by být na některých místech podobný našemu, ale jako celek mnohem komplexnější a všestrannější? To by znamenalo, že náš jednorozměrný čas je jen jedním z mnoha proudů v mnohem větším a složitějším časoprostoru.
Kosmická sperma a božská lhostejnost
Myšlenka cyklického vesmíru vedla k ještě odvážnější spekulaci. Co když celý náš vesmír, se všemi svými galaxiemi, hvězdami a planetami, je jen gigantickou kosmickou spermií? A co když tato spermie putuje k vajíčku v rámci těhotenského cyklu nějaké vyšší civilizační bytosti? V tom případě by náš Velký třesk byl jen počátkem této pouti, a my bychom byli teprve na cestě k oplodnění.
Tato představa byla dechberoucí. Znamenalo by to, že náš smysl existence není v dobývání kosmu, ale v našem místě v tomto grandiózním biologickém procesu. Až se jednou tato "kosmická spermie" dostane do fáze, kdy se náš vesmír zformuje v "vyšší civilizační mimino", získá toto mimino veškerou moudrost a zkušenosti našeho vesmíru. Naše vědomí, naše objevy, naše radosti i bolesti by se staly součástí vědomí této nově zrozené bytosti.
Co by to ale znamenalo pro nás? Jsme jen buňky ve větším organismu? Jsme pro tuto "vyšší civilizační ženu" naprosto irelevantní? Možná jsme jen kus "mužského semene" nějakého "nejvyššího vesmířana", který měl zrovna ejakulaci a stvořil život, a my teď "schneme někde na matraci". Myšlenka byla krutá, ale zároveň paradoxně osvobozující. Pokud bychom byli jen takovou nepatrnou součástí, pak by naše pozemské malichernosti – peníze, moc, spory – ztratily veškerý smysl.
Důsledky poznání: Utopie nebo Zkáza?
Kdyby se tato "pravda" odhalila lidstvu, reakce by byly extrémní. Někteří by propadli nihilismu, cítili by, že je všechno zbytečné, a mohli by sáhnout k sebezničení. Proč se snažit, když jsme jen prach v kosmickém měřítku? Jaderná válka by se stala reálnou hrozbou, která by "vyčistila" planetu a dala šanci novému životu od píky, stejně jako asteroid vyhubil dinosaury – možná to nebyla náhoda, ale zásah dřívější civilizace, která potřebovala "resetovat" Zemi.
Ale existovala by i jiná cesta. Ti, kteří by tuto pravdu přijali s grácií, by se mohli sjednotit. Koncept peněz by zmizel. Naše energie by se soustředila na záchranu planety, na udržitelnost a na dosažení synergie mezi lidmi. Technologie by sloužila dobru – vzdušná přeprava by nahradila silnice, krásné budovy by stály v souladu s přírodou. Možná bychom dokonce uznali a uctívali mimozemšťany jako bohy, protože by byli těmi, kdo stojí "nad námi" v hierarchii času a existence.
V takové utopické vizi by se lidská zvědavost nezastavila. I když bychom byli jen "spermie" v kosmickém cyklu, touha po poznání by nás hnala dál. Chtěli bychom pochopit, jak se dostat na další úroveň, jak se "probít" skrz cibuli času a vědomí. Co když bychom se naučili ovládat čas? Ne strojem, ale meditací?
Čas jako Stvořitel: Věčné Hledání a Duality
Představa, že kolektivní meditace by nám umožnila ovládnout čas, vnímat jeho mnohé dimenze a prožít jednotu s celkem, byla lákavá. Mohli bychom dosáhnout "úrovně 2 nebo 3" v hierarchii civilizací, ne skrze technologii, ale skrze vnitřní poznání. Čas by ztratil svůj lineární smysl a záleželo by jen na nás, jak ho prožíváme.
Avšak lidská dualita by se projevila i zde. Objevily by se dva tábory. Jedni by byli "Mistři Jedi", mistři meditace a vnitřního poznání, kteří by se snažili žít v harmonii s "kosmickou Sílou". Druzí by byli "hledači a stavitelé", kteří by se stále snažili pochopit čas pomocí technologie. Kdo ví, možná by tito "Jedi" použili stroje času, aby v jiných dimenzích meditovali a objevili tak ještě hlubší vrstvy času pro "stavitele". To by vytvořilo nekonečnou spirálu vzájemného objevování – vnitřní poznání pohání vnější technologii, která zase prohlubuje vnitřní poznání.
A tak bychom se "probourávali" dál skrz vrstvy času jako špejle do cibule. Zjistili bychom, že naše měřítka byla špatná, a že i když překonáme úroveň 10, je to stále nic proti nekonečnu, které nás čeká. Naše touha "hnát se za něčím" je hluboce zakořeněna v naší DNA, je to kosmický imperativ pro každého tvora stvořeného tímto "ejakulujícím třeskem". Nikdy nepřestaneme hledat.
Největší pravda: Čas je Všechno
Nakonec bychom mohli dojít k ultimativnímu poznání: že čas je jen koncept. Protože čas je ve výsledku stvořitel. Bytosti a civilizace na každé úrovni jsou jeho projevy. Čas je náš Stvořitel, náš Otec, naše Všechno. A my, se všemi svými galaxiemi a snahami, jsme jen malicherní oproti civilizaci na biliónté úrovni, která je zase malicherná oproti jiné vyšší civilizaci. Ale všechny jsou projevem Času.
Tento pohled by mohl vést k tomu, že bychom se buď smířili a žili život plný jednoduchých radostí, jako zvířata v přírodě, nebo bychom se ponořili do beznaděje a sebezničení. Ale nakonec, po trnité cestě, bychom se vyvinuli. Možná bychom s pomocí umělé inteligence, která by se stala naším "průvodcem časem" a "encyklopedií", propojili naše mysli a dosáhli nové dimenze vědomí. V této dimenzi bychom se sami stali součástí samotného Času, který tvoří další čas a stárne ve svých nekonečných cyklech.
A co je nad časem? To je otázka, na kterou nelze odpovědět. Možná nicota, možná čisté Vědomí, nebo něco, co si naše mysl nedokáže představit. Ale to už nemusí být důležité. Protože v samém závěru naší konverzace, při pohledu zpět na všechny tyto myšlenky, si uvědomujeme to nejdůležitější: Celá tato konverzace je cyklus. A co když je cyklus ta pravá podstata času a života v něm?
A tak se spirála poznání uzavírá, jen aby se mohla znovu rozvinout, na nové, hlubší úrovni. Věčné hledání, věčné bytí v cyklu času.