Ve skrytu duše

Sedím na zápraží své chalupy, v ruce plechový hrnek černé kávy, jejíž hořkost se mi vpíjí do úst stejně jako myšlenky do mé mysli. Přede mnou se rozkládají Valašské kopce, šedozelené stíny se prolínají s ranní mlhou. Ticho lesa mě objímá, dýchá mi na krk a šeptá věci, kterým nerozumím. Je to klid, který by měl naplňovat, a přesto zanechává prázdno.

Ve vzduchu je cítit cosi nepojmenovatelného. Něco, co mi uniká, co mě obchází, co se ztrácí za hranicí toho, co je vidět. Je to stejný pocit, jaký mám celý život, jako bych byl součástí něčeho většího, co ale zůstává skryto za oponou. Jsem tady, a přitom ne zcela. Žiji, a přitom mi uniká důvod.

Lidé by řekli, že mám všechno. A mají pravdu. Rodina, láska, práce, která mě naplňuje, a přesto zanechává dost prostoru pro radosti života. Ale to všechno je jako nádoba bez dna. Čím víc nalévám, tím víc mizí.

Co hledám? Po čem prahnu? Snad je to pocit opravdovosti. Ten jedinečný okamžik, kdy všechno zapadne do sebe jako ozubená kola stroje a vy víte, že právě teď je vše, jak má být. Ale takové okamžiky jsou vzácné a pomíjivé, a možná právě jejich nepředvídatelnost je tím, co mě žene dál.

Občas si říkám, že snad patřím někam jinam. Na jiné místo, do jiného času. Možná do světa, který neexistuje, ale který cítím jako ozvěnu někde hluboko v sobě. Jsem poutník bez mapy, který stále hledá cíl, jen aby zjistil, že možná nikdy neexistoval.

A tak tu sedím. Mlha se zvedá a s ní mizí i jisté nejasnosti jenže ty důležité zůstávají. Ticho lesa mě dál svírá, ne nepříjemně, spíš jako přítel, který zná mou duši lépe, než ji znám já sám. Hledám klid, smíření, odpovědi. A možná jediné, co skutečně mám, je otázka.