Setkání v metru

Byla středa podvečer, nástupiště linky C. Monika stála u šedého sloupu, přitiskla si kabelku k hrudi a marně si palcem stírala slzy. Podivně bolestivé setkání s bývalým milencem, které nezvládla, jako skoro pokaždé a tentokrát měla pocit, že sbohem je to jediné řešení.

Když přijela souprava, nastoupila do nejbližšího vozu a sedla si k oknu. Po chvíli se dveře znovu otevřely a dovnitř vešel vysoký mladý muž s mírně rozcuchanými tmavými vlasy. Nesl velký batoh a měl ten zvláštní, lehce ztracený pohled, který prozrazoval, že není místní.

Usedl naproti ní. Všiml si jejích zaslzených očí a chvíli váhal, než se tiše ozval angličtinou s jemným přízvukem:
„Excuse me. Are you okay?“

Monika překvapeně vzhlédla. Jeho pohled byl upřímný a starostlivý.

„I…I’m just…it’s nothing,“ zašeptala lámaně.

„It looks like something,“ pousmál se omluvně. „Sorry…I don’t want to bother you. I’m Marko. I’m from Croatia.“

„Monika,“ odpověděla tiše a tentokrát se jí podařilo na okamžik lehce usmát.

Na pár vteřin mezi nimi panovalo ticho. Vlak se rozjel a světla tunelu kreslila na sklo bílé pruhy. Marko se opřel a jeho hlas zněl měkce:
„When I came here, I thought I lost something, too. But sometimes…sometimes it is not losing. It is…space for something new.“

Monika chvíli jen seděla, v prstech žmoulala okraj kabelky a přemýšlela, kdy naposledy jí někdo řekl slova, která nezraňovala.

„Thank you,“ řekla po chvíli. A poprvé za poslední týdny měla pocit, že ten den nemusí být jen smutný.

V příští stanici oba vystoupili. A ačkoli věděla, že se možná nikdy neuvidí, v tu chvíli to bylo úplně jedno. Protože někdy stačí jen pár vět od cizince, aby se v srdci rozsvítilo světlo.

"Here is my phone number"...Marko podal Monice vizitku, mrknul a vrátil se do vozu...odjel.