Večerní myšlenky

Sedím v přítmí pokoje u počítače a cítím, jak moje tělo touží po dotecích, které už tak dlouho nepřicházejí. Jsem vdaná žena, mám po boku muže, ale někdy mám pocit, že jsem pro něj průhledná, že už ve mně nevidí tu, po které by mohl hladovět.

Chybí mi, když mě někdo vezme do náruče tak, že zapomenu na všechno ostatní. Když mi do ucha tiše zašeptá, že mě chce, že mě musí mít právě teď. Chtěla bych cítit, jak se jeho ruce toulají po mém těle, jak se jeho dech mísí s mým, jak ztrácím hlavu jen pro jediný dotek.

Toužím slyšet ta slova, která dávají i obyčejným večerům náboj...chci tě, potřebuju tě, jsi moje. Jenže ticho mezi námi je někdy hlasitější než jakýkoli šepot. A já ležím pod přikrývkou a zavírám oči, abych si představila, že ještě někdo touží objevovat moje křivky, cítit moji horkost, slyšet moje vzdechy.

Dnes večer se přiznávám, že mi to chybí. A že si přeju víc než jen přítomnost. Přeju si doteky, přitisknutí, polibky, co spalují. A hlas, co mi řekne beze studu: chci tě.

Jsi tu?