Občas i žít je těžké.

Ne a ne usnout. Snažil jsem se o spánek, ale nepodařilo se mi to. Koukal jsem do stropu a opět přemýšlel. Nic a nikdo mně tu nedrží. Rád bych letěl do vesmíru. Né na Mars, ale mnohem dál do zcela jiné galaxie. Prostě odletěl někam strašně daleko. Vim, že je to nereálné, ale kdyby byla možnost hned odlítám (i za cenu, že se na svou rodnou planetu Země už nikdy nepodívám) pořád mám vnitřní pocit, že na tuhle planetku nepatřím.

Poslední dobou vyhledávám odlehlé místa. Například lavičku, co nejdále od lidí. Když jsem nedávno šel na koupaliště tak jsem se co nejvíce chtěl lidem vyhnout. Když jsem viděl jak přicházejí další lidi tak jsem nasednul do auta a odjel do lesa kde jsem konečně vypnul.

Ještě když jsem byl zaměstnaný a byla pracovní porada s více lidma tak mi úplně cukala ruka, začal jsem se potit z těch lidí. Vlastně když se to rozpustilo byl jsem rád.

Včera jsem nasadil helmu a vyrazil na kolo. Cestou kolem nejmenovaného obchodního řetězce sem se stavil pro pití. Když jsem šel kolem mražených potravin byla tam jedna paní v upnutých, černých legínách a zrovna vybírala něco zespoda a tak nešikovně se pro to uhnula, že celý zadek vyšpulila a já se najednou zastavil a jen jsem zíral na ten zadek. Pak do toho promil zřejmě její manžel "co tady děláš! Lidi na tebe koukaj!" a pleskl ji přes ten objemný zadek. Pak sem se vzpamatoval a rychle jsem šel pryč. Bylo to tak neslušné z mé strany, ale tohle mně totálně posadilo v obchodě.

Zítra mně čeká návštěva OSZ a budu mluvit se státním zástupcem tak se prostě bojím, stydím zároveň. Snad to nějak dobře dopadne. Tento rok bude velmi obtížný.

Rád bych odjel někam daleko, co nejdále a už se sem nikdy nemusel vracet. Unavují mně články o neustálé válce, o moci, o zločinech. Možná, možná by mně lákal Jižní Nepál a nějak to tam zbytek dožít.