Když se probudím dřív. . .

. . . a dívám se na tebe.

Je přesně ten den, kdy sedím ve svém křesle a při pohledu z okna cítím špetku jemné nostalgie. Té spokojené nostalgie. Vzpomínky se vynořují a mizí. Ale některé se po čase vracejí častěji a jiné se naopak zase na čas zasouvají hlouběji, aby se vrátily, až je něco "vyvolá z archivu".

Dnešní momentka z jednoho letního večera leží na stole v jednom . . . grafickém studiu řekněme. Na velkém stole, kde jsi byl na čtyřech a něco dělal na jedné zakázce. Přiznám se, že už si ani nepamatuju co jsi to tvořil. Vybavuji si jen hudbu, co hrála. Přenos z Tomorowland. Moje oči se upínaly na tebe. Jen v šortkách. Nahoře bez. Pěknej zadek, co se nabízel. Jen se zakousnout. Vybavuji si i to, jak jsi voněl. Vybavuji si slanou chuť tvé kůže. A vybavuji si tvůj úžasný hlas, co rozechvíval můj podbřišek. A slovenčinu. Pamatuji si tvé ruce, když jsi tvořil. Každý napnutý sval, šlachu. Zaujetí ve tvých překrásných očích.

Vybavuji si, jak jsi mi svěřil svůj chtíč a doslova jsi se ztrácel ve slasti, kterou jsme si užívali. Osvobodil jsi se od očekávání, od stereotypního "měl bych, měla bys". Byl to jen silný proud, který strhl nás oba do něčeho jedinečného. Žádné trapné šukání. Bylo to jednou. A bylo to jako navždy. Šli jsme dál. Dali si to, co jsme nikdy nikomu předtím nedali. Dali jsme si na okamžik vše. To nahé, neotesané, pudové vše.

Pamatuji si, jak jsem se ráno probudila dřív a dívala se na tvou tvář. Dokonalou, ostrá linie čelisti podtrhující ještě víc tvůj sotva patrný úsměv. Spal jsi spokojený. Z toho zodpovědného muže zůstala jen to podstatné. Spokojený chlapec. Takového jsem si tě zapamatovala. Takový ve mně zůstaneš.