Tajemství za dveřmi

Někdy si představuju, jak by to mohlo začít.
Třeba obyčejným pátečním večerem, kdy k nim přijdu jen na sklenku vína. Ona otevře, ve dveřích mě přivítá tím svým typickým úsměvem, ve kterém je trochu koketnosti, trochu něhy a hlavně nevyřčený příslib. On je v kuchyni, dolévá červené a zve mě dál.

Sedíme spolu u stolu, venku se stmívá a v pokoji svítí jen teplé světlo lampy. Povídáme si o běžných věcech – co bylo v práci, co plánují na víkend, kam chtějí jet. Občas letmý dotek její ruky na mé, její noha, která se opře o moji pod stolem. Vzduch je čím dál hustší napětím, i když o tom zatím nikdo nemluví.

Víno mizí ve sklenkách a já v jednu chvíli vstanu s tím, že si skočím dát sprchu. Ne proto, že bych to potřeboval – ale protože oba víme, co přijde potom. Sprcha není jen voda, je to přechod mezi „venkem“ a tím, co bude za dveřmi ložnice.

Když vejdu zpátky, ona už tam čeká. Někdy jen v lehkých krajkových kalhotkách, jindy úplně nahá. Pohled, kterým se na mě dívá, říká všechno. Přijdu k ní, nejdřív se jen jemně dotknu její tváře, políbím ji, cítím, jak se chvěje. Polibek se prohlubuje, její dech se zrychluje, a já v tu chvíli zapomínám na všechno ostatní.

On je s námi. Sedí opodál, sleduje nás, někdy řekne pár slov, někdy jen mlčí. Je v tom něco neuvěřitelně intimního – to, že tam je, ale dává nám prostor. Někdy ji sleduje, jak mi stahuje ručník, jak mi zajíždí rukou dolů, a já vidím v jeho očích, že ho to vzrušuje.

Ona na mě nasedne, pomalu, jako by si mě chtěla vychutnat. Hladím ji po zádech, líbám jí šíji, a slyším, jak tiše vzdychne. Občas se otočí k němu, pošle mu pohled, ve kterém je trochu provokace: „Vidíš, co dělám?“ Někdy mu i pošle fotku, ještě když jsem s ní – fotku, na které je vidět, jak moc si to užívá. Ta hra mezi námi všemi je nesmírně vzrušující.

A právě to mě na tom láká nejvíc. Nejsem jen cizí kluk na jednu noc. Jsem Bull – někdo, kdo je do toho příběhu pozván. Někdo, kdo jí může dát, co potřebuje, a kdo jim oběma pomůže prožít fantazii, o které možná dlouho jen mluvili.

Není to jen o samotném aktu. Je to o tom, jak se na mě dívá, jak se mi svěřuje, že mu píše i další den, co jsme spolu prožili. O tom, že občas dostanu zprávu s fotkou, kde je lehce rozcuchaná, trochu rozesmátá, a jen krátkým textem: „Bylo to včera skvělé…“ A vím, že on tu zprávu četl taky, a že ho to vzrušuje stejně jako mě.

A přiznávám, že tahle představa mě pořád drží.
Být Bull. Rodinný přítel, který občas zůstane déle. Ne jen někdo na jednu noc, ale někdo, kdo je součástí jejich tajemství, jejich hry, jejich vztahu.

A možná ještě víc mě láká ta myšlenka, že bych nebyl daleko. Že bych mohl někdy během dne prostě přijít, zaklepat… a vejít právě ve chvíli, kdy on je ještě v práci. A ona by už čekala – s mírným úsměvem, s touhou v očích… a s vědomím, že mu o tom pak třeba pošle fotku, nebo jen krátkou zprávu:
„Byl tady. A bylo to neskutečné…“