Terapie láskou

„Láska je jako dech, bez ní jen přežíváme. S ní začínáme skutečně žít.“

Přirozenou lidskou vlastností je milovat. Dávat lásku a přijímat ji. Touha po doteku, porozumění, po tom být viděn, slyšen a přijat, je zakořeněná hluboko v každém z nás. Láska není pouhý cit. Je to síla, která nás tvoří i ničí, která nás povznáší do výšin, ale i rozmetá na kousky. A přesto po každém pádu znovu vstáváme. Hledáme ji dál, někdy i tam, kde bychom ji možná nečekali.

Název tohoto blogu “Terapie láskou” nevznikl náhodou. Možná to znáte i vy. Bloumání po internetových zákoutích, touha po spojení, po pohlazení, byť jen slovech. A tak jsme zde, na portálu, kde se setkávají těla i duše. Možná víc duše, než si mnozí přiznají.

Je snadné říci, že jsme tady kvůli touze, fantazii, erotice. Ale možná je to hlubší. Možná jsme zde proto, že nám něco schází. Možná jsme sem přišli hledat lásku, ať už ji umíme pojmenovat nebo ne. Někdo hledá lásku k sobě samému, ztracenou sebeúctu, potřebuje cítit, že je chtěný, žádaný, že na něm ještě někomu záleží. Někdo vystavuje své tělo, aby utišil vnitřní nejistotu, jako by každé srdíčko, každý kompliment měl zalepit prasklinu na srdci.

A pak jsou tu tací, kteří mají tolik lásky v sobě, že neví, co s ní. Jsou plní něhy, kterou nemají komu darovat. Ve světě venku jsou neviditelní. A tak ji posílají sem, ve zprávách, komentářích, ve vzkazech, které možná ani nečekají odpověď. Jsou tu i ti, které láska zradila. Tolikrát zklamaní, zrazení, zneužití… ale přesto přichází znovu. Možná opatrně, možná jen očima sledují, kdo se zrovna připojil. Možná už nevěří, ale stejně tu jsou. Protože ta naděje, ta malá jiskřička, že někde tam venku ještě někdo existuje, neumírá.

Zamysleli jste se někdy nad tím, proč jste vlastně tady?
Kolikrát za den se přihlásíte? Kolikrát jen tak kliknete, bez cíle, a přesto s nadějí, že něco nebo někdo přijde? Čekáte zprávu. Pohled. Znamení. Pocit, že na vás někdo myslí. Že nejste sami.

A možná to celé má větší hloubku, než si sami přiznáváte. Možná to není jen erotika. Možná je to chrám zraněných duší.
Místo, kde se sbíhají osudy těch, co milovali, prohráli, přežili. A přesto nezahořkli.
Místo, kde se rozdávají úsměvy skrze klávesnici, doteky skrze obrazovku. Místo, kde těla hledají těla, ale duše stále volají po duši.

A tak vám přeji, vám všem, kteří tu čtete a možná v tom poznáváte i kousek sebe,
ať se naše srdce zahojí.
Ať se znovu rozbuší.
Ať najdeme někoho, kdo si nás nejen zaslouží, ale kdo nám to vrátí stejným dílem.
Lásku nelze koupit, ani vynutit. Ale lze ji najít. I tady. I teď.

Možná jste sem přišli z touhy po těle. Ale možná odejdete s dotekem duše…