Nejdřív dáma, potom pán...?

14.7.2025 20:52 · 573 zhlédnutí -Ellienne-

Ne, ne, ne ... prosím ne. Nechci to nazývat přímo mýtem – spoustě žen ten přístup vyhovuje. Možná i většině. Ale pro mě osobně ... doslova zdrcující věta. Kdykoliv ji čtu, tak mi je, jak kdyby mě praštil klackem po hlavě a pak mi na záda hodil padesátikilový náklad.

Nejdřív je potřeba připustit, že po stránce sexu jsem rozmazlená zhýčkaná slečinka, která nikdy na vlastní kůži nepoznala žádného z těch stereotypních mužských sobců, kteří se udělají bez zájmu o partnerku a odejdou / otočí se na druhý bok a usnou. Měla jsem štěstí na muže, kteří mě nikdy neodbývali. Ne že by byli všichni sexuální mašiny nebo tantričtí gurujáři, ale žádný sobec.

To, že sex miluju, miluju dělat ho, dávat potěšení, brát potěšení, mluvit o něm, fantazírovat ... to asi na těchto stránkách není nijak překvapivé. Ale vyvrcholení jako takové ... má v mém životě trochu specifické postavení. Bylo by to na samostatné téma, ale tady bude stačit, že to moje není na knoflík a není povinné. Pro mě. Není a nesmí být povinné. Nic mě tak nezablokuje a nepřivede do křečovitého napětí jako jednoznačné očekávání, že bych se už konečně měla udělat.

Naprosto rozumím tomu, že pro muže je vyvrcholení partnerky krásným zážitkem, odměnou samo o sobě, potvrzením toho, jak to umí ... A samozřejmě bych to muži ráda poskytla. Jenže tělu člověk vždycky neporučí. A ani by vlastně neměl.

Takže jak na mě potom může působit ta gentlemanská mantra "nejdřív dáma, potom pán"? No tak, že mám odpovědnost poskytnout muži odměnu za jeho snahu v podobě vyvrcholení. Ale co když se mi to nepodaří? Na schopnostech samotného muže záleží jen velmi málo, protože sebelepší schopnosti a sebelepší výkon se setkají s tou tajemnou černou skříňkou v podobě nálady, hormonů a předevčerejšího počasí. A nejspolehlivější způsob, jak do té mojí nepředvídatelné černé skříňky nasypat písek, aby se mechanismus zadrhl, je vložit do něj očekávání "měla bys". Výsledkem v případě "neúspěchu" jsou pochybnosti o sobě a stud. V případě "úspěchu" je to hlavně úleva "uf, zvládla jsem to."

Tak tohle nechci. Přeju si být sama sebou, svobodná odevzdat se svým prožitkům, jak je mi to přirozené, svobodná ... se třeba i neudělat.

Takže o gentlemanský přístup "teprve až se mi podaří udělat tebe, tak to dovolím sobě" vážně neocením. Mnohem víc ocením, pokud vidím, že jsem si to užila nejen já, ale i partner, bez ohledu na to, jestli moje vyvrcholení přišlo nebo ne. Že jsem pro něj byla skvělá tak, jak jsem byla (včetně možného "nebyla").

Nemám nejmenší představu, kolik žen to může mít podobně, a kolik žen naopak ocení, že jejich partner dotáhne jejich prožitek spolehlivě až k vyvrcholení. Vím jen to, že ženská sexualita je asi nesrovnatelně záhadnější než ta mužská, a že mužům vlastně ani trochu nezávidím. Ti kvalitní to vážně nemají lehké.