Když se svlékáš

Dívám se na tebe. Vidím každý napínající se úpon svalu. Jako dokonalý stroj. Každičký kousek kůže je jen mistrnou karosářskou prací od toho nahoře. Vím to. Znám se s ním. Vidím tvůj výraz ve tvé tváři. Soustředěný do myšlenek. Jsi jinde. Možná v práci. Možná u své ženy. Možná jen přemýšlíš nad smrtelností či křídly smrtihlava. Co já vím. Jen, že tvá duše je vážná.

Utekla noc, dvě. Přišlo ráno a další den.

Dívám se na tebe znovu. Vidím ještě vážnější tvář. Svlékáš se před mým oslňujícím jasem. Nevnímáš mě. Nevíš, že tam jsem. Tvé myšlenky se odráží ve smutku tvých očí. Tvé tělo se hroutí do sebe.

Utekla noc, dvě. Snad ráno vše změní? Ne?

Dívám se zas. Tvá ramena padají dolů. Svlékáš se. Nahý jdeš do sprchy. Vidím jak umýváš hřích se ze své duše, který ulpěl na tvém těle po chvilce s ní. S tou druhou. Zajímá mě. Ukážeš mi ji?

Uteklo jen pár hodin.

Ležíš v posteli. Vedle spící manželky. Přesto sám. Myslíš na ni. Vstáváš a odcházíš. Roztahuješ závěs o patro níž. Díváš se do noci. Na hvězdy. Na mě. Konečně mě vidíš? Jsem bílá. Jasná. Svítím všem stejně. Nesoudím tě.

Myslíš na ni. Vidím to na tvé tváři. Na okamžik se ponoříš do jediné myšlenky. Vnímáš, jak moc ti chybí. Ne její tělo. Ale její klid. Její vřelý hlas. Dělá tě lepším? Vidí tě tak? Dává ti naději jít dál?

Dívám se na tebe. Nesoudím tě. Přeji si "ať" . . .