Moje milá Smrti

Naše první setkání byla něžná, dotýkala jsi se mě s citem, opatrně, očekávaně, předvídatelně. Díky ti za tu předehru, vydržela jsem díky ní i to, když jsi mě tvrdě omrdala jak děvku, dokud se mi to nezačalo svým způsobem líbit.

Poznali jsme se v lázních a psali si dopisy. Miluju je od té doby, to čekání, těšení, i ty hrubky. Bylo mi sotva třináct a jemu čerstvých patnáct. Byla to dětská láska, ta která nemá bolet, na kterou se vzpomíná na sklonku života s chvějící slzou v oku. Čekala jsi na něj dřív, než já. Předběhla jsi mě o 2.9km. Poslala jsi pro něj kamion, když jel poprvé za mnou. Dvě malá kola, co nevyhrála boj s deseti. Ten den pršelo, a já za dva dny tím místem musela jet do školy, stejně jako každý další den.

Pak jsme se měly setkat my dvě, už jsme měly párkrát naplánované rande, nebo spíš plánovaný sňatek. Plánoval nám ho studovány pán v bílém plášti. Jenže já umím být taky pěkná kurva, a nechám tě tam čekat bez omluvy.

Oblíbila jsem si ale tvou společnost. Protože v naší rodině se s tebou setkáváme na domácí půdě. Prababičky, babičky, strejdové i tety, dědové a všichni ti ostatní lidi, co pro ně neznám pojmenování. Taky jsem za tebou chodila na brigádu do domu, který máš jako full job.

Dala jsem ti i pár andílků, kteří ještě žádný příběh nestihli prožít.

Poslouchala příběhy, to mi vždycky šlo. Příběhy života, přání, touhy, často nenaplněné, odkládané, plnila sny které jsem mohla, a vyslechla ty, které už nemohly být splněny. Každý ten člověk ve mě něco zanechal, nejvíc však děda z matčiny strany, i když šel s tebou jako poslední.

Stoupám vzhůru, stoupám ke hvězdám

Tam se s černou rakví neshledám

Sbohem, bílé město zářící

Sbohem, moje město

Vzpomínat budu přesto

Jak jsem poznal tvůj smích a tvůj pláč

Na-na Na-na-na Na-na-na Na-na

[Premier, Hrobař]

Děda byl prostě frajer. Žil tak, že na sklonku svého času, neprobíral to, co všechno chtěl a nestihl. Ale do posledního dechu vyprávěl, co všechno zažil. Měl naplněný život, cestami blízkými i dalekými, radostí, pomocí, smíchem i bolestí, vnoučaty i milenkami. Bylo mi ctí, sedět u jeho nohou, když odcházel. Být posledním svědkem jeho života.

Ve mě, a snad i mých dětech, bude jeho odkaz žít dál, dar svobody, touhy, vášně, nezkrotného chtíče každý den spatřit světlo, ale s pokorou přijmout, že den jednou končí.

Moje milá Smrti, díky tobě tu občas někomu nedávám smysl. Protože občas plním přání a rozdávám nezištně radost, a raduju se z maličkostí a netoužím po slávě a bohatství. Nic z toho si totiž k tobě nevezmu. A až se jednou setkáme, pozdravíme se jako staré známé. Já se totiž před tebou nemusím schovávat pod neviditelným pláštěm, mě jsi dávno svlékla, a já svou nahotu nosím s hrdostí.