Velké bourání

Moje včerejší úvaha mě nepřivedla k rozptýlení nejistoty o motivaci ženy ujmout se suba. V podstatě jsem dospěl k tomu, že nevím a vědět možná ani nebudu. Přišel jsem ale na to, co může takovou motivaci ubíjet. Je to spolehlivě moje tendence hrát namém hřišti.

Asi jsem byl moc dlouho schovaný za svou zdi. Zapisoval si na ni svá pravidla, lepil na ni své obrázky. Bojím se toho, co je mimoprostor za mnou zdí. Bojím se, že se bude dít něco jiného. Něco, o čem se nepíše na mé zdi.

V jednu chvíli jsem se ale musel okřiknout. To máš z toho, že nevěříš lidem. Že je podcenuješ. Napadlotě někdy, že nápisy z tvé zdi jsou vidět v tvé hlavě? Nemusíš lidí tahat k sobě, aby si přečetli tvou zeď. Nebude jim u tebe dobře, když jim budeš vnucovat všeho, co tam máš. Musel bys natrefit na druhého stejného Pinka. A už jsi zjistil, že příroda si dává majzla na to, aby se neopakovala.

A víš ty co? Nápisy na tvé zdi jdou poskládat i jinak, než je máš napsané ty. Nech lidí mluvit jejich jazykem a hledej v jejich větách svá slova jako kostičky. Oni ti je tam budou dávat schválně, víš? A ty budeš dělat to samé.

Chceš se podřídit, tak nepodřizuj. Neoblikej hned všechny jako na obrázcích ze své zdi. Nech jim prostor. Čti jejich nápisy. Za chvíli budete psát svoje. Společně. Věř. Otevři mříž,vylez z toho vězení. Utéct zpátky můžeš vždycky. Ale už se přestaň schovávat. A až budeš venku, nesnaž se hned zase tvářit, že jsi místní. Ty svaly neudrzíš mít zaťaté dost dlouho a bestie vyleze.