Kdyby...

Je 15:47. Krásný letní slunečný den. Povívá lehounký větřík, který příjemně ochladí rozpálené tělo. A mně hlavou běží myšlenky na to, jaké by to bylo, kdyby se naplnily všechny mé sny, všechna má tajná přání a všechny tužby. Seděli bychom na balkoně, popíjeli kávu nebo čaj, povídali o tom, co bylo v práci, co se za ten dnešní den semlelo, plánovali večeři nebo víkend. Rozebírali sobotní koncert. Nebo donekonečna diskutovali o tom, jestli už nemá Cormoran raději rovnou Robin říct, že ji miluje. Nebo bychom s batohem zdolávali další část stezky Českem. Zpocení funěli někde do kopce a já nadávala, že jsem na tohle teda fakt stará. A pak si večer konečně sedla a objala ho, zalezla do spacáku a usnula, než by do pěti napočítal. A ráno by mě budila vůně kávy, protože on by už byl dávno vzhůru.
Nebo bychom spolu vymalovali na bílo a přemýšleli, která barva je na stěnách obýváku nejlepší. Nebo bychom se spolu povalovali u vody, u moře… Tohle všechno by mohlo být, kdyby... ale jsme teď tady. Oba. Ale každý sám.