Malá úmrtí v nás (a 3 koutky)

Nědělní koutek filozofie: Koukal jsem na profil jedné amatérky, kde ta měla napsáno, že nic nehledá a zakončila to větou: "Něco ve mně umřelo." Cítíte to? Tak mě napadlo... Člověk sice umírá jen jednou, ale v průběhu života umírají některé jeho části. Touhy, naděje, záliby, víra, naivita, iluze, odvaha, trpělivost s něčím, schopnost důvěřovat. U něčeho může být dobře, že to podlehlo evoluci jedince, ale spousty věcí je škoda. A napadlo mě, kolik toho umřelo ve mně. Kolik těch věcí, které tam kdysi byly, už tam nejsou a už si ani nepamatuju, že tam nejsou...

Loučíme se s těmi kolem nás, vedle nás, ale kdo se loučíme s tím, co bylo v nás? Možná by stálo za to věnovat ćhvilku tomu, co jsme cestou životem ztratili. Protože ztráty uvnitř člověka nejsou méně skutečné než ty vnější. Jen nemají obřad, nemají slova, kterými bychom je pojmenovali. A tak často zaniknou bez povšimnutí.

Je otázka, jestli by nám neprospělo udělat si občas inventuru – ne v tom, co vlastníme, ale v tom, co v sobě už nenosíme. Připomenout si části, které nás kdysi definovaly, a zkusit je aspoň symbolicky „oplakávat“. Ne proto, abychom se v minulosti utápěli, ale proto, abychom ji vědomě přijali.

Možná bychom pak snáz rozpoznali, co ještě žije a co si zaslouží, abychom o to pečovali. Protože stejně jako může umřít odvaha, může časem umřít i laskavost, zvídavost nebo schopnost nadchnout se pro nové věci. Pokud je necháme chátrat. A možná by šlo některé i vzkřisit.

Vzpomenete si na něco, o co jste časem přišli, drazí čtenáři? A co nebo kdo za tou ztrátou stál? Stará láska nebo učitelka ve školce...

No... Zakončím to tím, co jsem viděl zase na jiném profilu: "Chci si konečně užívat života, nic neřešit." Tak tady se naopak něco zrodilo. A nebo možná právě vzkřísilo. :-)

Na koutek filozofie navážeme koutkem poezie: V nás neumírá jen tělo, ale i touhy, co kdysi hořely, záliby, co ztichly v koutě, ideje, co spadly z oltáře.

Odchází důvěra, když ji zlomí cizí ruce, odvaha, když ji přikryje prach porážek.

Ale každá smrt je zárodek, každý pád je semeno. Z prázdnoty se rodí prostor, kde může vyrůst nový život.

A popkulturní okénko: Červený trpaslík, epizoda 27 KOCOUR: Ježiš! Co je tohle? Na krku máš obrovskou krvežíznivou pijavici. S menší námahou ji odtrhne a ukazuje LISTEROVI. KOCOUR: Má lidský obličej. LISTER: To je Rimmerova máma! KRYTON: (Který je o kus před nimi) Pánové, pojďte honem. Myslím, že jsem našel metaforu. LISTER: Cože? KRYTON: Podívejte se na ty náhrobky. (Prohlížejí si nějaký malý hřbitov) LISTER: (Čte) „ZDE LEŽÍ SEBEÚCTA. ZESNULA VE VĚKU ČTYŘIADVACETI.“ KRYTON: To jsou stránky osobnosti pana Rimmera dávno mrtvé. (Čte) „ŠTĚDROST ZEMŘELA VE VĚKU DEVÍTI LET.“ „SEBEVĚDOMÍ ODEŠLO NA VĚČNOST VE DVAADVACETI LETECH.“ LISTER: (Čte) „ČEST, MRTVA LEČ NEZAPOMENUTA SKONALA VE DVANÁCTI.“ KOCOUR: (Svítí baterkou na malý náhrobek) Koukejte. Tenhle je mrňavej. (Čte) „ŠARM“? LISTER: A heleme, ten je čerstvě vykopanej. KRYTON: Pro koho je ? Náhrobek nad prázdným hrobem je nadepsán „NADĚJE“.