Inzeráty, co nekončí odpovědí

Občas večer sedím, opilej tak akorát na odvahu, ale ne dost na to, abych něco udělal. Otevřu si inzeráty a začnu je projíždět. Je to divnej zvyk. Číst cizí touhy. Každej inzerát je malý teatrální výkřik. Hledám, chci, nabízím. Některý jsou směšný, jiný zoufalý. Občas narazím na pár, co mě zaujmou.

A nakonec stejně neudělám nic. Nikomu nenapíšu.

Nevím jestli proto, že se mi to zdá divný. Domluvit si sex přes internet jako by to byla objednávka pizzy. Napsat, domluvit, dostat, co si chtěl. Nebo proto, že mi tam chybí ten mezistupeň. Poznat tu holku aspoň trochu dřív, než si ji přivedu domů. Vidět, jak se směje, jak si hraje s vlasy, jestli má hlas, který tě přibije k židli, nebo takovej, že bys vypnul zvuk.

Když sem kdysi chodil na priváty, bylo to jasný. Zavolal jsem, zaplatil, udělal svoje, odešel. Žádná hra na emoce. Ona hrála svoje, já byl divák s lístkem v první řadě. Fungovalo to. Nikdo si na nic nehrál, žádná iluze, žádný něco víc. Jenom obchod.

Ale tady je to jiný. Tady se to tváří, že jde o lidi. O příběh. A já nevím, jestli to dokážu brát stejně jednoduše jako privát. Protože když si domluvíš někoho tady, není to jenom tělo. Je to kus jejího já, které ti dala dobrovolně, a ty bys měl vědět, co s ním.

Na jednu stranu si říkám, že by to bylo v pohodě. Domluvit si sex, pravidelně, bez keců o budoucnosti. Jen pak narazím na realitu. Protože já fakt nevím, jestli by mi to stačilo. Protože pro mě to nikdy nebyl jen akt. Potřebuji příběh, jinak je to prázdný.

Ale zároveň si občas říkám, že kdyby se našla taková, která by to chápala. Která by věděla, že je to jenom o sexu a nic víc. Žádný city, žádný iluze. Jen pravidelný setkávání, těla, co si rozumí, bez otázek, co bude za měsíc. Možná bych do toho šel.

Možná by to bylo i lepší než ty náhodný známosti z baru. Lepší než ten věčnej cirkus, kde se tváříš, že ti jde o drinky, když ti jde jenom o to, co bude po třetím panáku. Možná by to bylo čistší a upřímnější.

Ale dokud nenajdu někoho, kdo to chápe, zůstane to jen fantazie. A já budu dál sledovat inzeráty, čumět na cizí fotky, číst ty řádky, který smrdí zoufalstvím i touhou, a nakonec zavřu stránku s tím, že zase nic. Protože psát je těžší než číst. A já, i když píšu pořád, na inzerát nenapíšu nikdy.

Tak jo. Naliju dalšího panáka, zavřu to a řeknu si. “Možná příště.” Ale sám si uvědomuji, že žádný příště nebude. Pokud se neobjeví někdo, kdo chápe, že hledám jen tělo. A zároveň i když to nikdy nepřiznám nahlas.