A zase ti ženáči... ☕

"Jsou čtyři ráno, nebo víc? Jsem vzhůru, koukám na měsíc, anebo dolů do ulic, kde lampy bloudí...“

Nevím, jestli je to genetická porucha, karmická smyčka, nebo jen blbá kombinace empatie, chtíče a iluzí o vlastní výjimečnosti, ale některé z nás se prostě nepoučí.

Můžeme si stokrát slíbit, že už nikdy ženatýho, už nikdy emocionálního mrzáka, už nikdy chlapa, co píše mezi poradou a rodinným obědem, už nikdy nikoho, co rozehrává vícero partií najednou a stejně to dopadne stejně.

Kvůli němu vstaneš nekřesťansky brzo ráno, jen aby ses s ním stihla potkat na kávu, pár slov a tři ukradené doteky, než se rozjede zpátky do svého dokonale zorganizovaného života. A ty pak sedíš v autě, tupě zíráš na svůj odraz v zrcátku a říkáš si: „Do prdele, vždyť tohle už jsem v mládí hrála.“

Nepoučitelnost je zvláštní druh odvahy a masochismu zároveň. Říkáme si, že jsme chytré, zkušené, že už víme, jak to chodí a pak se zase chytíme na stejnou návnadu, jen s jiným parfémem. Některé ženy sbírají známky, jiné kytky, a my sbíráme ženáče - a pokaždé věříme, že tenhle bude poslední.

Nebo spíš momenty, ty drobné výboje, kdy si aspoň na chvilku myslíš, že jsi výjimka. Že tentokrát to nebude jen pár ukradených hodin mezi jeho světem a tvým tichem. Že když se na tebe dívá, vidí tě. Že jsi jiná. A v tu chvíli tomu opravdu věříš, protože nic není opojnější než pocit souznění, ty okamžiky, kdy máš pocit, že jsi pro někoho výjimečná, že tě má rád.

Ženáči jsou jako ranní káva. Víš, že ti bez ní bude líp, ale stejně po ní sáhneš. Chvíli tě zahřeje, rozbuší srdce, a než se naděješ, zůstane jen pachuť a neklid. A stejně si ji dáš zas.

Proč to děláme?

Protože jsme byly vychované toužit po citech, ne po logice. Protože i když víme, že to skončí průserem, stejně se necháme svléknout - z těla, z duše, ze sebeovládání. Protože ten moment těsně před polibkem má větší sílu než měsíc samoty. Protože ženské srdce je masochista s diplomem z psychologie, který si i po všech ranách myslí, že láska přepíše okolnosti. A taky proto, že některé ženy prostě potřebují cítit, i kdyby to mělo bolet.

Možná je to tím, že moc sázíme na mozek. Imponuje nám pozornost, intelekt, jejich zkušenosti, úspěchy i strasti, ale hlavně ta iluze, že konečně někdo rozumí. Konečně někdo zajímavý. Necháme se ukecat těmi jejich řečmi, fascinují nás, jak znají naš oblíbený podcast i film, jak citují Bukowského, jak přesně ví, kdy napsat „chci tě“. Jak ladně přepínají mezi gentlemanem a prasákem, mezi zranitelným klukem a přirozeně dominantním samcem, mezi přítelem a milencem. Imponuje nám pozornost, ta jejich dočasná fascinace, to, že nás dokážou rozesmát, rozvibrovat, rozpustit. Naše ego se telelí blahy.

Možná jsme zdegenerované ze všech těch knih, filmů a songů, co jsme celoživotně nasávaly, všechny ty omáčky o souznění a spřízněných duších, co přehlušily realitu. Všechny ty Pýchy a předsudky, Titaniky, Cohenovy verše a Allenovy dialogy, co nám vryly do mozku iluzi, že láska je výjimečný úkaz, pro který stojí za to shořet.

A možná, že i přes tu naši rádoby inteligenci jsme prostě jen masochistické husy, které se dobrovolně vrhají do vztahů, o nichž dopředu ví, že z nich vylezou s duší rozškrábanou jak po pádu do kopřiv. Ale co naplat. I husy mají srdce.

Ale proč to děláme zas a znovu? Copak nemáme dost sebeúcty? Copak se nemáme dost rády?

Já to mám o to absurdnější, že jsem sama v otevřeném vztahu. Nemusím lhát, nemusím se plížit, nemusím se bát, že mě někdo chytí. A stejně se nechám vtáhnout do cizích kuchyní, kde na lednici visí dětské kresby a já jsem jen parfém, co ulpí na jeho košili. Vím, že by bylo jednodušší mít milence, který může. Který chce. Který přijde a zůstane. Ale ne. Já si vyberu zakázané teritorium. Protože někde v hloubi duše chci být ta výjimka. Ta, kvůli které se bourají pravidla.

Jenže nebourají. A nemění. A místo výjimky jsi další položka ve složce "co se nesmí provalit."

A pak přijde závislost. Ne na něm. Na tom všem.

Na těch ranních „Dobré ráno.", co ti chodili hned po probuzení. Na těch nočních „Dobrou noc“. Na dotycích. Na polibcích. Na všech těch orgasmech. Na těch pár větách, co tě trefí přesně do místa, kde jsi nejzranitelnější. Na tom, jak tě dokázal pošimrat na mozku, na srdci i v podbřišku. Na tom dopaminovém ohňostroji, co se ti rozsvítí v hlavě pokaždé, když mu vyskočí notifikace. Už to dávno není jen o tom, že je z něj tvá kunda mokrá.

A i když to vyhasíná, pořád sleduješ: je online — není — je — není — je — proč sakra nepíše?

A někde mezi tím se ti rozpadá poslední iluze, že jste se našli. Nenašli. Byla jsi jen stanice na jeho cestě. Krátká přestávka mezi realitou a nudou. Před tebou byly, po tobě budou. Žádné nevídané souznění duší. Jen rychlý přísun dopaminu a absták, co pálí hůř než whisky nalačno. A další škrábanec.

A když to skončí, člověk ani neví, co vlastně bolí víc, jestli srdce, duše, nebo to pitomý ego, co pořád nechápe, že i ono má nervová zakončení. Věřte, i ego umí bolet. A někdy zatraceně víc než city.

A pak, že karma neexistuje. Funguje. A jak! 😃 Jen občas počká, až se ti bude dařit, a pak tě lehce kopne do žeber, aby ti připomněla, jak to v životě a mezilidských vztazích chodí. A ty si s úsměvem řekneš: Jo, tohle jsem si udělala sama.

I když nám vesmír dává přes prsty, pořád máme ruce natažené dopředu po citech, po lásce, po doteku, co nebude jen teplý, ale opravdový.

Proto jsme nepoučitelné. A možná i trochu feťačky. Na pozornost. Na dotek. Na ten pocit, že jsme ještě pořád hodné hříchu.

Možná jsme nepoučitelné i proto, že máme přehnané nároky. Vybíráme tak dlouho, až přebereme. Pohrdáme průměrnými, protože chceme jiskru, drama, hloubku, intelekt, charisma a ten pohled, co ti propálí duši a kvůli kterému promáčíš patery kalhotky. Nechceme kluky, co nám píšou „Ahoj, jak se máš?“ a posílají fotku ve spodkách z Lidlu. Chceme muže, co ví, kdo byl Warren Buffet, ale umí ti i rozepnout podprsenku jednou rukou. A tak pořád dokola končíme tam, kde jsme začaly, u těch, kteří patří jinam.

A že i když nám to třeba zlomí srdce a nechá pár další škrábanců na duši, tak alespoň máme o čem psát. 😉

Tous les mêmes, tous les mêmes, tous les mêmes et y'en a marre.