Vruty a chlap s bicepsem navíc

V sobotu mi psala kamarádka. Taková ta, co má pořád dobrou náladu, ale ve vztazích má spíš smůlu než štěstí. Prý šla do OBI koupit vruty ... obyčejná mise, jakých jsou stovky. Jenže, jak říká, nikdy nevíš, kde ti život hodí háček. „Hele,“ začala, „představ si, že jsem u pokladny a koukám na Facebook, protože fronta se nehýbe. A tam inzerát – muž, něco přes čtyřicet. Menší postavy, ale vypracovaný. Fakt pěkný chlap, takový ten typ, co si sice dře záda v posilovně, ale nefotí se u zrcadla s napnutým bicepsem a citátem o pokoře.“ Usmála se. „Píše, že cvičí hlavně kvůli sobě. Že se mu líbí pocit, když zvládne víc než včera. A že by rád našel ženu, která nehledá modela, ale parťáka. Prostě normální chlap. Žádný nablýskaný egocvikoun.“ „No a?“ ptám se. „Líbí se mi,“ přiznala se. „Ale nevím, jestli mu napsat. Aby si nemyslel, že jsem nějaká… co se vrhá první.“ To mě pobavilo. „Ty by ses vrhla první, kdyby ti v OBI dali slevu na vruty,“ říkám jí. „A tady váháš kvůli chlapovi, co zní konečně normálně?“ Zasmála se, ale pořád váhala. Prý to není o odvaze, spíš o tom, že dneska už nikdo nechce působit jako ten, kdo se snaží víc. Jenže já si říkám – není to celé trochu paradox? Že ten, kdo má odvahu něco chtít, vypadá divně, a ten, kdo se dělá, že nic nechce, nakonec dostane všechno? Možná jsou tihle muži ... menší, ale poctiví, klidní, bez potřeby dělat ze sebe hrdinu ... přesně ti, co stojí za to. Nejsou na výšku, ale do hloubky. Nakonec jsme to zakončili tím, že si koupila šroubky, já jí poradil, ať to zkusí. A kdo ví, třeba z toho bude víc než jen konverzace. A tak mě napadá… Dámy, co byste dělaly vy? Napsaly byste mu? Nebo byste nechaly vruty vrutama a čekaly, až napíše on?