Jsi můj Absinth

Ne, nepiju Absinth. Můj srdeční alkohol je whisky. Ale dovedu si představit, že večer s Tebou je stejně opojný, jako kdybych pila tu divně zelenou věc. S Tebou, miláčku můj, je totiž každý den vytržený z reality, jako kdybych pila sklenku Absinthu hned po ránu k toastu s vejcem do skla a kávou k snídani, další k dopolednímu sexu a nezbytné galuoisce, pak bychom se líbali na procházce pod Cathédrale-Jeane-Babtiste, v syrové listopadové zimě, kde mě Bliženec přes pracovní povinnosti nechal toulat se samotnou jenom ve skotsky kostkované sukni, bundě a bagančatech. Dolu z kopce bychom sjeli lanovkou a pak bychom si dali nejlepší kafe na světě a croissant a možná i něco jiného ryze francouzského, co potřebuju ochutnat, ale ještě to nevím. Nejfrancouzštější ze všeho by na tom všem byly ale naše doteky a vzájemné jiskření, asi jako když Serge a Birkin ve studiu nahrávali La décadanse a bylo úplně jedno, že Jane neumí zpívat jinak než falešně. A tak jako se vyhýbám Absinthu, Ty jsi můj zakázaný alkohol ,to Tobě se snažím vyhnout. To Tobě nechci podlehnout, abych se v Tobě neutopila, ve strachu, že proletíš mým životem jako kometa, a jediné, co po Tobě zbude bude absťák a mihotavý přelud před očima, ta Absinthová víla, která se bude vznášet v rohu ložnice u stropu a v hlavě mi bude stále dokola znít ozvěna těch dvou, Serge a Birkin.

Jsem sama v posteli pro dva, se zmrzlýma nohama pod dekou, ale v mých myšlenkách jsme spolu na Coline de Fouerviere, kde se naše oči a duše naplní krásou a pak půjdeme dolů uličkami do města, kde budeme pít ještě pořád beaujolais a uzobávat sýr, který by byl v naší domovině důvodem pro sanitární úklid a následnou karanténu. Cestou domů se stavíme v muzeu v Sochaux, kde bys rozhodl, který sporťák mi jde nejvíc k pleti, a je úplně jedno, že mezi Tvým a mým vkusem leží propast padesáti let.

Je tamais, déjà mais nuance la décadanse Plus encore que notre mort Lie nos âmes et nos corps Dieu, pardonnez nos offenses La décadanse a bercé nos corps bessés et nos égarées

A tak tu ležíme spolu, v hotelu se snídaňovou lobby se stěnou obloženou zrcadlem a levnými plyšovými židlemi jako z Jysku, v posteli s nadýchanými polštáři, Ty prstem kopíruješ křivky mého těla, jako bys je chtěl kreslit (a že kreslit umíš), nejdřív se mě dotýkáš špičkou prstu, pak celým bříškem a nakonec mě hladíš dlaní. Poté bereš moje prsa do mističek dlaní a prstů a stejně nemáš v rukou dost místa, stejně jako Ti kus místa chybí na polokoule mého zadku, který se snažíš co nejvíc vmáčknout do svého klína a kopírovat tak svým tělem křivky toho mého. Obličejem bloudíš ve vůni mých vlasů, aby ses stejně propracoval k bílé kůži na mém krku, kterou nevydržíš nelíbat, a tak mě dovádíš k tomu, že sténám a vzpínám se proti Tobě, já bílá a měkká jak těsto koláč, proti tělu Tvému. Od krku dolů pokračuješ svými rty po mé kůži a bereš mé bradavky do úst tak, že já nabízím svůj klín proti Tvému, rukou mě hladíš po břiše přes boky a ke stehnům a v tom doteku je pohled na sochu antické bohyně. Přes stehno pokračuješ nahoru dlaní do mého klína, kde si jediným pohybem palcem otevřeš cestu, comme la vague irrésolue je vais, je vais et je viens, entre tes reins, et je me retiens. Jo, já vím, že francouzština není zrovna v módě a nejsem si úplně jistá, jestli si někdo přiřadí slova ke správnému hlasu, ale já si k tomu přestavuju, že mě přesně tímhle tónem hněteš ve sněhobílých peřinách, dokud mě nemáš na zádech, klínem proti sobě, s polibky na mém krku a dlaněmi kolem mého pasu a s mýma rukama na Tvých bocích, kdy se snažím klínem ochutnat Tvého tvrdého ptáka, kde Tě budu jen tak lehce na krajíčku šolíchat na špičce horkého žaludu, dokud toho nebudeš mít dost a jedním přírazem nezajedeš celou délkou až na moje dno. Budeme se spolu houpat jako na vlnách, potichu a něžně, budeme si hledět do očí, dokud s očima zamženýma jako po Absinthu tiše nevzlyknu „podepiš si mě navždy“.

Tak proto Tě nepiju, jsi nebezpečný, jako Absinth.