Rytíři bez koulí ⚔️🛡️

Bylo nebylo, v jednom modrém království, kde víc kloužou prsty po klávesnici než tělo na těle a kde se čest měří počtem komentářů a lajků. Jednoho dne tam přišla princezna. Trochu z nudy, trochu ze zvědavosti — ale hlavně proto, že se jí chtělo psát. Nepřišla hledat spasitele ani lásku. Jen příběhy. A to se v tom království považovalo za drzost. A tak se našli rytíři, kteří se rozhodli, že ji musí „vychovat“. Tři z nich byli obzvlášť odhodlaní.

Rytíř Ublíženého Kříže

Předstoupil před princeznu a ještě než zvedl hledí, spustil svůj monolog o tom, jak dnešní princezny chtějí jen zlato, ne čest.
Že svět se zkazil, že princezny už nehledají lásku, jen plné truhly zlata.
Že o chrabrého, leč chudého rytíře ani okem nezavadí. Mluvil o mravech, o pokoře, o starých časech, kdy žena k muži vzhlížela.
Ale mezi těmi slovy znělo něco jiného. Hořkost z toho, že ho žádná nikdy nechtěla.
Ne proto, že by byl chudý. Ale proto, že neuměl být laskavý.

Princezna ho chvíli poslouchala, pak se usmála a řekla: „Víš, ono zlato se třpytí jen tehdy, když ho drží někdo, kdo umí zářit i bez něj.“
Pak se otočila a odešla.
A on si v duchu poznamenal, že další důkaz povrchnosti všech princezen má konečně potvrzený.

Rytíř Věčného Sledování

Přišel s mapami, kronikami a tabulkami.
Znal všechny princezny jménem, věděl, která co napsala, komu odpověděla, čemu se smála. Tvrdil, že je studuje.
Ve skutečnosti je soudil.
Podle počtu fotek, podle délky textu, podle tónu hlasu. Každý úsměv označil za manipulaci, každou větu za důkaz hlouposti. A čím víc je odhaloval, tím víc ho fascinovaly.

„Nehledáš pravdu,“ řekla mu princezna tiše. „Hledáš jen důkaz, že se nemýlíš.“

Jenže i ta nejchladnější analýza se rozpadá, když ucítíš vůni kůže, kterou nemůžeš zařadit do tabulek. A tak, když se naklonil blíž, aby to líp prozkoumal, zahlédl v jejích očích něco, co ho vyděsilo. Klid. Ten klid ženy, co se už dávno nenechá soudit.

Rytíř Smajlíkový

Jeho zbraň byla ironie.
Když se bál, smál se.
Když se mu někdo líbil, zesměšnil ho.
Smíchem zakrýval, že by chtěl být obdivován, ale neuměl být obdivuhodný.

Princezna mu zpříma pohlédla do očí a jeho smích ztuhl. Usmála se: „Víš, někdy se lidi smějí proto, že se bojí mlčet.“ A pak se od otočila, pomalu, nechávajíc za sebou to ticho, které křičí.

Večer se rytíři zase sešli v hospodě U Zvadlého Kohouta. Měli tam stálý stůl, pár přikyvujících duší a dost času na teorie.
Plácali se po zádech, přísahali si věrnost a společný boj proti zkaženosti světa.
A mezi každým lokem si vyprávěli, jak jsou ty princezny pyšné, vypočítavé a nevděčné. A jak si samy můžou za to, že už je nikdo nezachraňuje.

A tak končí tahle pohádka.
Dřív rytíři zachraňovali princezny.
Dnes už princezny zachraňovat nepotřebují.
Ale občas jim to dovolí. Jen na chvíli. A jen těm, kteří chápou, že zachraňovat neznamená vlastnit.

• Myslíte, že musí být muž rytíř, aby uměl zacházet s mečem? Nebo stačí, když ví, kdy ho radši netasit?

• Jsou princezny, kvůli kterým stojí za to pozvednout meč, nebo už rytíři bojují jen o ty lajky?

• Je to vážně tak, že princezny zpychly, nebo rytíři prostě zlenivěli? 😏