Ani v ženském vězení s náručí

Říká se, že jsou chlapi, co by neměli sex ani v ženském vězení s náručí plnou amnestií. Beru to jako hodně přehnaný vtípek, ale občas si říkám, že v tom obrazu je kousek mojí reality – jen v trochu jiné podobě.

Já mám totiž jednu konkrétní ženu. Svoji. Vím, že mě miluje. Ne „asi“, ne „snad“. Vím to z toho, jak se mnou žije, jak se mnou řeší věci, jak se stará o děti, jak mě drží, když jde do tuhého. Jenže zároveň vím i to druhé: o mě nestojí jako o chlapa. Ne v tom tělesném, sexuálním smyslu. A to se blbě přiznává, když tu ženu miluješ a nechceš jí ublížit ani půlvětou.

Navenek máme celkem klasický scénář: rodina, práce, škola, úkoly, nákupy, provoz. Jenže realita se za poslední roky změnila. Náročnost práce roste, tlak přidává, odpovědnost se sčítá. A čas se zmenšuje. Ne potichu – drze, přímo před očima.

A tak se stalo něco, co jsem si dlouho ani nepojmenoval: přestávám o sebe pečovat.

Ne ve smyslu, že bych byl úplně rozpadlý, ale pozvolna vypouštím věci, které ze mě dělaly člověka, se kterým je vůbec radost být. Spánek? Nouzový režim. Jídlo? Co zbyde a co je po cestě. Pohyb? „Až bude klid“ – přeloženo: nikdy. Kontroly u doktorů, zubař, cokoliv preventivního? „Teď na to fakt není čas.“ O nějakém čase jen pro sebe ani nemluvě.

Když se celý den soukám do nároků práce a večer do role táty, zbyde na mě samotného často jen konec dne – taková ta hodina, kdy už mozek nefunguje a tělo by nejradši spalo ve stoje. A právě v téhle době bych měl být ještě navíc někdo, kdo umí být přitažlivý partner. Realisticky? Jsem spíš unavený kus člověka ve vytahaném tričku, který hledá nabíječku na telefon a ticho.

A v tomhle stavu se pak divím, že moje žena po mně netouží.

Není to o tom, že by byla studená nebo zlá. Je unavená úplně stejně jako já. Jen jsme každý v jiném nastavení. Ona mě miluje, vidí ve mně oporu, tátu, partnera do života. Já v ní vidím ženu, kterou miluju a kterou bych pořád chtěl i tělesně – ale zároveň cítím, jak mezi námi v téhle oblasti narůstá ticho. Takové to ticho, které nikdo z nás nechce narušit, aby něco nerozbil.

Občas mě napadne, že kdybych chtěl jen „vyřešit potřebu“, svět nabízí spoustu cest. Seznamky, úniky, placené služby, virtuální cokoliv. Jenže přesně tam mi to celé přestane dávat smysl. Ne proto, že bych byl morální hrdina, ale proto, že vím, na co se vlastně ptám.

Moje otázka není:
„Jak rychle se dá nějakým způsobem dojít k orgasmu?“
Moje otázka zní:
„Jsem ještě pro někoho – a hlavně pro ni – chtěný jako chlap? Jako někdo, kdo není jen funkční, ale i přitažlivý?“

A tady narážím na dvojí realitu.

První: moje žena o mně sexuálně nestojí. Minimálně ne tak, aby to bylo poznat.
Druhá: sám sebe postupně odkládám na poslední místo. A pak čekám, že budu přitažlivý. Sobě, jí, komukoliv.

Je to zvláštní kombinace. Na jedné straně láska, která je skutečná a pevná. Na druhé straně tělo a hlava, které jedou v nouzovém režimu „hlavně to nějak zvládnout“. A někde mezi tím se ztrácí chlap, který o sebe trochu dbá, má jiskru, vůli, energii. Ten, který se necítí jen jako provozní manažer vlastního života.

Mohl bych si to zjednodušit a celé to hodit na ni: „Nestojí o mě.“ Jenže to by byla polovina pravdy. Ta druhá je, že přestávám stát sám o sebe. Ne tak, že bych se nenáviděl, ale tak, že se o sebe málo starám. A tam někde začíná kruh, ze kterého se pak těžko hledá cesta ven.

Placení „řešení“ v tomhle světle vypadají ještě prázdněji. Jasně, možná by na chvíli umlčely tělo. Ale neodpověděly by na to, proč jsem se nechal semlet tak, že se na sebe nemůžu ani pořádně podívat jinak než jako na někoho, kdo má furt někam běžet a něco dokazovat.

Nechci z toho dělat drama. Jen konstatuju: vím, že mě moje žena miluje. Já miluju ji. Ale v kombinaci rostoucí náročnosti práce, nedostatku času a vlastní zanedbanosti jsem se dostal do bodu, kdy se cítím jako chlap mimo hru. Ne proto, že by neexistovaly možnosti. Ale protože žádná z těch vnějších možností není odpovědí na to, co mi doopravdy chybí.

Chybí mi být jejím mužem. A zároveň svým vlastním – takovým, o kterého aspoň trochu pečuji.

Neumím teď napsat chytré zakončení typu „stačí začít cvičit, mluvit a všechno se spraví“. Vím jen tohle: placené služby odpověď nenesou. A čekat, že se to samo obrátí, taky nefunguje. Někde mezi tím je nepohodlné místo, kde je potřeba začít: přiznat si, že to bolí, přestat se tvářit, že je to jedno, a krok po kroku si ukrajovat zpátky čas na sebe.

Ne proto, aby ze mě byl ideální manžel z časopisu. Ale aby se vůbec měl kdo postavit vedle té ženy, kterou miluju, a říct: „Jsem tady jako chlap. Unavený, občas rozbitý, ale pořád ve hře.“