Bez cukru, ale na doraz

Ten typ člověka, co sedí v kanceláři do noci, bere si notebook na dovolenou a neumí říct ne, je vždycky někdo jiný. Ten, na kterého ukazuješ prstem. Já přece jen dělám, co je potřeba. Jsem zodpovědný. Spolehlivý. „Teď je zrovna náročný období.“ To říkám už pár let.

Můj mozek má na tohle jednoduchý software: úkol – řešení – další úkol. Jakmile něco začnu, nedokážu se odtrhnout. I když jsem unavený, protivný a sotva vidím na monitor. V hlavě mi to jede pořád stejně: jen tohle dodělám. Ještě tenhle mail. Ještě jedna schůzka. Ještě jedna prezentace. Pak si odpočinu.

Ten „pak“ se ale pořád odsouvá. Přesně jako ty legendární „od pondělí začnu“. Jen v jiné podobě.

Zajímavé je, jak dlouho dokážeš nevidět, že něco je špatně. Všichni kolem možná něco tuší, ale ty máš vždycky připravený seznam důvodů. Hypotéka. Zodpovědnost. Lidi v týmu. Děti. Doba je těžká. A ono je to všechno svým způsobem pravda. Jenže mezi tím ti někde nenápadně mizí kus sebe.

Relax? To je vtipné slovo. Kdysi to byly koníčky, pohyb, kamarádi. Teď je poslední a jediný skutečný odpočinek jídlo. To, co dřív byla odměna, je dneska droga. Poslední věc, po které mi je aspoň na chvíli trochu líp.

Dlouho jsem si říkal, že to mám pod kontrolou. Jasně, nejsem už v nejlepší formě, ale to se s věkem stává, ne? Jenže když si uvědomíš, že jsi se z nějakých 110 kilo svalů dostal na 150 kilo koule, začne to být těžší si nalhávat, že „to je jen období“. Není. To už je styl života.

Den vypadá asi takhle: práce, stres, výkon, tlak, odpovědnost. Pocity únavy ignoruješ, tělu nedáš pauzu, protože „se to musí stihnout“. A pak přijde večer a ty otevřeš lednici. To není hlad. To je náplast na hlavu. Chceš něco, po čem se ti na chvíli uleví. Chuť, pocit plnosti, chvilku, kdy mozek přestane mlít to‑do listy a jen mlčí.

A protože jsi přece „rozumný“, děláš ještě jednu věc: jedeš na kofeinu.

Energyťáky bez cukru jsou kapitola sama pro sebe. S úsměvem tvrdíš, že ti chutnají víc než ty normální. „Ne, fakt, ty bez cukru jsou lepší, takový čistší.“ Realita je jiná: je to alespoň to úplně poslední minimum, co děláš pro svoje tělo. Řekneš si: dobře, tak když už do sebe cpu jednu plechovku za druhou, tak aspoň bez cukru, ne?

Jenže kdyby ti někdo vzal kofein, pravděpodobně bys usnul ve stoje u tiskárny.

Celý den střídáš kafe, energy drinky, občas něco k zakousnutí mezi schůzkami. Tělo jede na výpary, mozek na adrenalin a kofein. A když se tě někdo zeptá, jak se máš, odpovíš: „Jo, náročný, ale dávám to.“ Protože pořád ještě dáváš. Jen trochu hůř, trochu těžší, v trochu větším oblečení.

Vtipné na tom je, že přesně víš, co děláš. Nejsi hloupý. Jen máš hlavu nastavenou tak, že se úkoly vždycky dostanou před tebe. Když je potřeba vybrat mezi „dodělám prezentaci“ a „půjdu si aspoň na dvacet minut projít hlavu ven“, vyhraje prezentace. Protože je důležitá. Měřitelná. Někdo ji zítra uvidí. Tvůj tlak, tvoje váha a tvoje únava zítra nikomu report posílat nebudou.

Tak jedeš dál.

Když ti někdo ze srandy naznačí, že už to možná přeháníš, zasměješ se. „Ale prosím tě, já jen hodně pracuju. To je rozdíl.“ Přitom někde vzadu tušíš, že hranice už možná padla dávno. Jen ji nechceš vidět. Protože kdybys ji viděl, musel bys přiznat, že tohle není jen „blbý období“, ale systémový problém, který sis vyrobil sám.

Nejsem v bodě, kde bych měl nějaké heroické rozuzlení. Neodjel jsem na měsíc do hor bez signálu. Nesepsal jsem plán změny. Nezačal jsem běhat v pět ráno. Jsem pořád ten samý člověk, který maká, pije energyťáky „bez cukru“ a večer hledá uklidnění v jídle.

Jen si začínám přiznávat jednu věc: že to není normální. Že jídlo není odměna, ale únik. Že energie není něco, co mám, ale něco, co si půjčuju na vysoký úrok z kofeinu. A že když říkám „tohle ještě dodělám a pak si odpočinu“, většinou lžu. Sám sobě.

Ten typ člověka, co umí makat do bezvědomí, v odrazu skla vidím čím dál častěji. Jdu pozdě večer kolem výlohy, nesu další tašku jídla „po náročném dni“ a koukám na chlapa, který je unavený, oteklý, ale pořád si říká, že to má pod kontrolou. Ten chlap jsem já.

Zatím na to nemám velké řešení. Ale možná je první krok jen ten, že si to přestanu balit do slov jako „doba je těžká“ a „ono se to uklidní“. Neuklidní. Dokud neřeknu dost já. A to „dost“ nezačne u práce, ale u toho, že si přestanu hrát na to, že jídlo je relax a energyťáky bez cukru jsou péče o zdraví.

Protože nejsou. Jsou jen způsob, jak jet dál – bez přestávky, bez zastávky, bez rozmyslu. Bez cukru. Ale na doraz.