Objekt vhodný skúmania

Přečetl jsem si příspěvek od FleurDeLys, který mi připomněl podobný, i když zřejmě poněkud banálnější, zážitek z mého života. Při prvních slovech naťukaných do kolonky komentáře jsem naznal, že se mi ty vzpomínky poněkud rozkošatěly a možná by si zasloužily namísto předlouhého komentu vlastní kratičký článek. Nakonec máme ten adventní čas, takže trocha té nostalgie přijde k duhu za všech okolností. Pojďme tedy ještě jednou tu vůni perníčků, purpur a františků přebít řádnou dávkou štiplavého zápachu dezinfekce.

Nebylo to před rokem, ale o nějaký ten pátek dříve. Začátek nového roku, zima, dokonce i v Praze místy ležel sníh. Takže zřejmě nějaký kalamitní stav. Konec konců, tehdy se odehrávala taková globální kalamita na všech frontách zvaná COVID-19, jejíž jeden aspekt hraje v celém příběhu podstatnou roli.

Přiznám se, že jsem se nikterak nestaral o to, jestli je pryčna, na které jsem ležel sterilní. Vlastně si ani nepamatuju, jestli tam měli taky zelené kachličky. Ale tak nějak obecně ten dojem z prostředí byl celkem podobný. Utkvěly mi krapet jinačí detaily. Oni jsou v těchhle zařízeních mazaní a mají důmyslně propracovaný systém na to, aby se ti tam náhodou nechtělo zalíbit a nenapadla tě třeba taková zhovadilost, jako že by sis to dal ještě jednou. Takže než tam vůbec nastoupíš, dostaneš takvej ten příbalovej leták s mrňavými písmenky, kde je spousta cizích slov a nesrozumitelných obratů a celé je to jen o tom, že pokud se někdy někde něco posere, tak to rozhodně není jejich vina. Což musíš samozřejmě stvrdit podpisem vyvedeným vlastní krví.

A pak je tam ještě jeden letáček, dokonce i s obrázkem. To asi znáš. To je jako když se tady domlouvá rande s buchtou. Takže co má mít na sobě, co nemá mít na sobě, jak má být kde upravená, co má mít kde zavedené, co si má dát před tím k snídani, kdy si to jak má, nebo nemá udělat, s kým a tak dál, a tak dál... Zkrátka na obrázku je panďulák, u kterého jsou vyznačeny varianty, kde tě můžou řezat a podle toho si musíš vyměřit, kolik metrů od epicentra se musíš oholit. Pak ještě spousta dalších dobře míněných rad a samozřejmě po vzoru doktora Grünsteina nesmí chybět nařízení, kolik týdnů před zákrokem nežrat. Jinak tě rovnou na vrátnici čeká vypumpování žaludku a klystýr. Dvojitej.

Probiješ-li se vrátnicí, dostane se ti nějakou tu hodinku oddychu v čekárně, než tě drapsne do svých spárů příjmová sestra. Nasupená herdekbaba, jejímaž rukama, mám ten dojem, musel projít i jeden z autorů femdom povídek. Tohle mám už dost v mlze, nevzpomínám si, co všechno se tam dělo, ani jak je možné, že nás pacošů tam pravděpodobně bylo víc. Jediné, co si vybavuju, že ta sestra hulákala na nějakého pána, který nebyl řádně oholen dle zaslaných instrukcí. A zdaleka nebyl ten den první. Zašátrala v igelitovém pytli plným žlutých plastových jednorázových žiletek, které již dávno nepůsobily jednorázovým dojmem, a podala mu ji se slovy, ať si nemyslí, že to bude dělat za něj. A opravdu nedělala. Jala se provést hloubkovou kontrolu u mé maličkosti. Naštěstí se mi dostalo pochvaly, že jsem dnes první debil, kterej jakž takž pochopil, jak se dostavit správně oholen. Aby taky ne, doma jsem si vše řádně odkrokoval dle zaslaných instrukcí a půl dne jsem holil všechno, co mi přišlo do cesty. Vzal jsem i psa a kočku, kteří se přimotali do vyznačeného perimetru, a taky jsem štejchnul ocásek veverce, která v jednu chvíli proběhla kolem s oříškem v zubech.

Sestra mi přesto preventivně vlepila z každé strany facku, vylovila další žlutou žiletku a trošku si mě ještě obtáhla. Potom už jsem putoval na pokojíček mezi další asi dva nebo tři kolegy, kde jsme leže v postelích čekali, než na nás dojde řada. Nemůžu tvrdit, že bych se na to, až si pro mne přijdou, vyloženě těšil. Jak ovšem líně plynul čas, venku se pozvolna začínalo smrákat a meducína pana Grünsteina nabírala na své plné intenzitě. Připadal jsem si dehydrovanej jak Vémola před vážením a na mysl se mi vkrádaly takové zvláštní myšlenky o tom, kolik hodin už asi slouží ti, co mne dnes mají kuchat. Do toho se na pokoj průběžně vraceli šťastlivci, kteří již měli zákrok za sebou. S jejich úpěním a sténáním vyvstávaly otázky, zda je vůbec na co se těšit?

Tak už mám popsanou A4 a ještě jsem se vůbec nedostal k tomu zamýšlenému komentáři. Jak já to jen dělám? Jak už jsem předesílal, ta doba měla svá specifika. Mimo jiné, krom masek, které běžně nevědomky lovíme ze šatníků, jen co vystrčíme nohy z postele, bylo hodně trendy nošení hadrových masek přímo na obličeji. Takže už když si mne konečně partička andělů odvážela labyrintem chodeb kliniky na mou „poslední cestu“, byli všichni řádně zarouškovaní. Přesto, nebo možná právě díky tomu, tam se zjevil můj, jak že to bylo? Objekt vhodný skúmania, tedy ta odhalená výseč obličeje jedné ze sester, její oči, které mne doprovázely na obou cestách.

A od těch dob, den co den procházím zdejší galerie doufaje, že snad jednou ty oči znovu spatřím. Místo nich tu však na mne z galerií zívají jen samé mokré kundy...

Později jsem uvažoval, že jsem ji mohl zkusit poprosit, zda by mne nemohla na pár vteřin smrtelně ohrozit na životě a poodhalit úsměv skrytý pod rouškou. Otázkou je, zda by se tím celé kouzlo rázem nerozplynulo. Byla to zvláštní doba zahalených obličejů. Někdy možná trošku protivná, když ti na podzim zavřely všechny krámy a člověk musel do jara šmatlat po venku jen v žabkách, protože staré zimní škrpály se už rozpadly. Ale když už dostal propustku do sámošky, pozoroval tam nespočet přitažlivých tajemných tváří, které často v mžiku ztratily svou tajemnou krásu v momentě, kdy byla rouška poodhalena. Uvědomil jsem si, že stejný efekt platí i tady. Dokonalá torza lidských těl, jimž byla nemilosrdně sťata hlava rámem fotografie. Byla by stále tak dokonalá nebo by se rovněž kouzlo v mžiku rozplynulo? Jako když nahlédneš pod roušky pozlátek profilů?