Taková normální rodinka

To si tak poklidně jedete s manželem koupit vánoční stromeček. Advent, pohoda, auto vyhřáté, v rádiu kýč, v hlavě seznam dárků a v puse chuť na svařák. Idylka jak z katalogu. A protože jsme moderní rodina s otevřeným vztahem, řešíme cestou i jeho nedávné rande. Tak co, bylo už něco, ptám se. Ne, jen líbání a něco málo, povídá. Jo aha. Pak klasika. Kdo koupí dárky, kdo odveze děti na kroužek, vánoční večírek, bramborový salát. Život.

A pak z ničeho nic manžel střelí do ticha větu, která by si zasloužila vlastní soundtrack z hororu. Doufám, že ti nevadí, že to bylo u tebe v autě. Cože. Co bylo u mě v autě. Vždyť jsi říkal, že to byla jen líbačka. No… nejen líbačka, upřesní. I trochu muchlování. Ruka v kalhotkách. A že prý ví, že mi slíbil, že když si půjčuje moje auto, tak ho nezneuctí.

V tu chvíli mi došly dvě zásadní věci. Zaprvé, že nutně potřebujeme sjednotit terminologii. Protože když mi chlap řekne „jen líbačka“, opravdu si pod tím nepředstavuju prstění cizí holky na sedadle spolujezdce. Moje fantazie je sice bohatá, ale pořád ještě má nějaký řád. A zadruhé, že otevřený vztah není žádná ezoterická disciplína pro osvícené bytosti s vysokým EQ. Je to provoz. Logistika. Pravidla. Hranice. Něco jako rozdělit si doma, kdo vynese koš. Jen s tím rozdílem, že si navíc musíte ujasnit, že do mého auta se prostě neleze prcat bez výslovného povolení.

A tak někdy vypadá realita, přátelé. Adventní idylka, stromeček, děti, dárky… a uprostřed toho všeho si musíte říct na plnou hubu, že slovíčko muchlování má u každého úplně jiný rozsah služeb. A že i tohle je součást otevřeného vztahu. Ne cukrová vata. Spíš manuál. Průběžná aktualizace. Neustálé ladění. A občas i potřeba nalepit do auta cedulku: Tahle kára je rodinný vůz, ne prstící salonek.

Manžela klidně půjčím. Jsme domluvení. Jsme dospělí. Ale cizí sekrety v mém autě? Na mém volantu? To už je jiná liga. To je moje teritorium. Moje soukromí na kolech. A nechci v něm zbytky cizí touhy, cizí stopy, cizí příběh. Otevřený vztah totiž není jen svoboda a bezbřehé mrdání. Je hlavně o hranicích. O těch trapně praktických, tělesných a konkrétních. A právě proto tak zásadních.

A víš co. Nakonec mu to zneuctění mého vozu asi odpustím. Přece jen jsou Vánoce. A ta holka je navíc dost sympatická. Fakt jo. Kdyby nebyla, možná bych byla nasranější. Už jen proto, že bych si nemohla říct to malé, uklidňující: aspoň vkus mu zůstal. I tohle jsou drobné vnitřní úplatky, kterými si člověk v otevřeném vztahu občas platí klid.

Přijde vám to absurdní, šílené, možná až nemorální? Tak si na to vzpomeňte, až budete příště snít o otevřeném vztahu. Protože fantazie je lehká. Realita má váhu. Paměť. Pach i dopad.

Abych nebyla jen škarohlíd s cedulkou „zákaz dotyku“, buďme fér. Jsou lidé, které by přesně tahle situace rajcovala. Některé chlapy brutálně vzrušuje představa, že jejich partnerku píchá někdo jiný. A některé ženy jsou naopak blažené z toho, že mají doma chlapa, se kterým se mluví otevřeně. Bez mlžení. Bez lží. Bez her. Pro někoho noční můra. Pro jiného mokrý sen. Otevřenost a svoboda jako afrodiziakum.

Pravda je, že mě to stálo pár bezesných nocí a několik rozhovorů, které bolely víc než co jiného. Řekli jsme si věci, které už nejdou vzít zpátky. Přišla jsem o své „labutí iluze“. Zároveň ale nelžu, když řeknu, že mi to dalo i vzrušení a noci, o kterých se mi dřív ani nezdálo. Orgasmy, po kterých člověk neleží jen blaženě, ale má pocit, že se o sobě dozvěděl něco, co už nejde odvidět. Dozvěděla jsem se o sobě víc, než bych chtěla. O našem vztahu víc, než je pohodlné. A o manželovi věci, které změnily způsob, jak se na něj dívám. Jestli to stojí za to? To si musí vyhodnotit každý sám. Já to pořád ještě vyhodnocuju.

A takhle ujeté to občas je. Ne romantika. Spíš realita.