A jak myslíš, že se náš živočišný druh po ty desetitisíce let rozmnožoval?
Jen s papírem z úřadu?
Ne -- udělals to, co ti hormony velí.
No, je potřeba nebejt jenom nadržený zvíře, ale zase nemůžeš bejt jenom civilizovanej tatík.
A vo tom je celý to morální dilema.
Hodně pomáhá kvalitní kounikace v rodině a vzájemný pochopení pro ty volnější mantinely.
Rada? No... žádná -- je to tvůj čistě osobní (dalo by se říci až karmický) zápas o tvoji životní cestu.
Souboj vědomí s podvědomím, společenských požadavků se strachem z nenaplněného života.
Kdyby na tohle měl někdo univerzální odpověď, Buddhu i Krista bychom mohli hnedle hodit do koše, protože už by nebyli potřeba.
Můžu ti na to dát jedinou radu, starou, rabínskou:
"Ďáblu nejde o to, abychom zhřešili.
Jednou jsi uklouzl, dál jdeš rovně, to už si se Stvořitelem nějak vyříkáte.
Ďáblu jde o tu sklíčenost, která ti ukradne duši výčitkami, že jsi zhřešil.
Protože pak už nemáš žádnou naději."
A vo tom to je -- průser se Adamovi nestal tím, že sežral zlatou renetu -- ten průser se mu stal, když "se schoval před Hospodinem, protože viděl svoji nahotu a styděl se za ni."
Přemejšlej o tomhle klíčovým obrazu, přběhu.
Ty seš zalezlej ve svejch výčitkách, ve svým studu.
Schováváš se.
Ten život běží dál.
Žij ho férově a dobře... občas prostě zakopneme.
Důležitý je, zda je to omyl, nebo zvyk.
Jdi a hřeš s rozmyslem!
Tak praví tobě svatý Freud! :-) (upraveno)
Jen s papírem z úřadu?
Ne -- udělals to, co ti hormony velí.
No, je potřeba nebejt jenom nadržený zvíře, ale zase nemůžeš bejt jenom civilizovanej tatík.
A vo tom je celý to morální dilema.
Hodně pomáhá kvalitní kounikace v rodině a vzájemný pochopení pro ty volnější mantinely.
Rada? No... žádná -- je to tvůj čistě osobní (dalo by se říci až karmický) zápas o tvoji životní cestu.
Souboj vědomí s podvědomím, společenských požadavků se strachem z nenaplněného života.
Kdyby na tohle měl někdo univerzální odpověď, Buddhu i Krista bychom mohli hnedle hodit do koše, protože už by nebyli potřeba.
Můžu ti na to dát jedinou radu, starou, rabínskou:
"Ďáblu nejde o to, abychom zhřešili.
Jednou jsi uklouzl, dál jdeš rovně, to už si se Stvořitelem nějak vyříkáte.
Ďáblu jde o tu sklíčenost, která ti ukradne duši výčitkami, že jsi zhřešil.
Protože pak už nemáš žádnou naději."
A vo tom to je -- průser se Adamovi nestal tím, že sežral zlatou renetu -- ten průser se mu stal, když "se schoval před Hospodinem, protože viděl svoji nahotu a styděl se za ni."
Přemejšlej o tomhle klíčovým obrazu, přběhu.
Ty seš zalezlej ve svejch výčitkách, ve svým studu.
Schováváš se.
Ten život běží dál.
Žij ho férově a dobře... občas prostě zakopneme.
Důležitý je, zda je to omyl, nebo zvyk.
Jdi a hřeš s rozmyslem!
Tak praví tobě svatý Freud! :-) (upraveno)
Udělal jsi v danou chvíli to nejlepší co jsi udělat mohl. Můžeš na sebe být pyšný. Co si myslí ona, po polibku Ti může a mělo by být jedno. Mysli na sebe a manželku, rodinu. Ustál jsi to se ctí! Uchránil. Zvládl. Takových co nepodlehnou se moc nevidí.
Díky za pěknou odpověď 😊.. Jako jedno mi to je, ale i neni, ale to je na delší povídání 😊🤷🏻♂️.. Každopádně vzhledem k tomu, že jsem podlehl, i timhle způsobem, po 17ti letech se mnou dost zamávalo, co ti budu povídat..
Vypnul se rozum, vládly emoce...............
Líp bych to neřekl..
Jako že máš kocovinu z toho, že ti kámoška dala na nějakém mejdanu hudlana ? Neboj z toho neotěhotní, nevěra a úlet vypadá jinak.
Také jsem toho názoru, že to přejde a kdyby si to partnerce řekl a tak taková ,,blobost ‘’ by ji ublížila víc než když nic neví 😊
Za 100 let to bude cajk 
i dřív řekl bych 
i dřív řekl bych
To se srovná. Rodina je důležitější než nějaký jednovečerní úlet. Zachoval si se správně. 😉👍
Pokud tě jeden polibek trápí natolik, že nemůžeš jíst ani spát, možná je to důkaz, že si svého vztahu vážíš víc, než sis do té chvíle uvědomoval.
To přejde. Jen tomu dej chvilku
Srovná se to?
Představ si, že máš doma milujicí ženu, kterou taky miluješ. Máš s ní dítě, které samozřejmě miluješ taky. Máte spolu dům, vše, ale opravdu vše funguje na 100% i po 17ti letech vztahu. Pak ale přijde pánská jízda, ty si něco vypiješ a potkáš někoho, koho už jsi tam potkal jednou.. Tam jste si docela rozuměli, pokecali, ale nic nebylo.. Teď ji potkáš znova, zasmějete se na sebe, ona přijde blíž a než stihnete cokoliv říct, máte jazyk v krku.. V tu chvíli se Vám to samozřejmě líbí, ale cítíte, že to takhle prostě není ono, tak to ukončíte s omluvou a s poznámkou, že nechcete přijít o to, co máte doma odejdete.. No jo, jenže druhý den se probudíte, dojedete domů a máte takovou morální kocovinu, že nemůžete jíst, pít, spát, prostě nic.. Doma se snažíte chovat normálně, ale je to těžký.. Každou chvíli myslíte na to, že jste zklamal, jak sebe, tak manželku, tak tu slečnu, která mámo vás enormní zájem, když si vás takhle pamatuje z prvního setkání a říkáte si, co teď s tím? Co byste dělali vy? Proč se tohle nemohlo dít před 20ti lety???