Včera moje nadržení překročilo tenkou červenou linii. Jak by řekl klasik, mrdal bych, až bych brečel. Protože mám doma s kým, tak jsem na tom začal dělat. Odvezl jsem potomstvo k babi, vyhrabal na YouTube oplodňovací playlist, namíchal a dal chladit drink... Ženu jsem lehce poplácal po zadku a řekl jí, že dnešní večer s ní mám nemravný úmysly a že jdu do sprchy. Ona že něco dodělá a půjde taky.…

Dneska to vezmu z trochu jiného úhlu. Na amatérech moc nejsem. Jednou dvakrát za měsíc. Nic tu nehledám, protože jsem tu nic neztratil. Ale sem tam nakouknu do blogů, přečtu povídku, taková místní klasika. Nejvíc mě baví komentáře, top strop. Ale proč to vůbec píšu... Po delší době, kdy jsem tu nebyl, jsem napsal komentář pod blog, který jsem ani nedočetl, protože mi připadal jako vygenerovaný…

Věděl jsem, že to jednou přijde, že to bude hrozně bolet a že tím skončí jedna velká kapitola mýho života. A nejen mýho. Udělal jsem totiž hroznou chybu, která se neodpouští. Nemiloval jsem jednu ženu, ale dvě. Už to tak v nás lidech prostě je, že nenávidět můžeme koho chceme, můžeme nesnášet kolik lidí chceme a nikomu to nebude připadat zvrhlý. Naopak, mít společné nepřátele nás spojuje,…