Aneb bílá velryba někdejší blogosféry. Existuje ještě? A existovala vůbec? Zdvořilostní kuřba byla kdysi zdejším fenoménem, kdy zejména modré nicky tvrdily, že slušně vychovaná amatérka se za pozvání na kávu odvděčí minimálně poctivým vykouřením, tedy s pěkně do konce…

Koupila jsem si ptáka. Přesněji řečeno, ptáčka. Tři ptáčky. Vždycky jsem si je přála, skleněné, retro, s ocáskem ze saturny a trochu nakřivo namalovanýma očíčkama. Dlouho jsem je sháněla, jenže všichni vypadali, že se přes ně přehnal život a navíc jeden stál skoro…

Žhavý jak panty k vratům od pekla... Miluju to a přitom nenávidím. Takovej ten pocit, kdy se díváme jeden druhému do očí a já už cítím všechny ty doteky, co budou následovat. A je úplně jedno, jestli se známe nebo neznáme, jestli už jsme spolu něco měli, nebo to bude…

Je to jedna z těch nocí, která ne a ne skončit. Navzdory ručičkám hodin, jež se neúnavně sunou po ciferníku vstříc ránu, slunce se ne a ne přiblížit obzoru, aby si kalné svítání ukouslo z tmy, která bývá v tuhle hodinu prý nejčernější. Noci pro mě mají zvláštní kouzlo.…