Za nocí horkých, kdy spánek bolí, chci být tvou touhou, co v tobě hoří. Nejen se tě dotýkat — hladit tě celou, v očích mít plamen, v rukách tvoje tělo. Koncem prstů kreslit ti sny, po stehnech níž a níž. Pokud mě tvá dlaň nezastaví, budu se snažit víc, tvé steny mi budou do ouška hrát a já budu nervózní, ty to víš. Za nocí studených, kdy ticho drásá, nechci tě jen hřát, chci být tvoje spása.…
Hledám ji. Ne princeznu z pohádky, ne porcelánovou krásku, která se tváří cudně, ale vevnitř má zamčeno. Hledám tu, která cítí jako já. Která touží. Která se nezalekne první kapky potu, prvního sténání. Hledám ženu, která nezůstane ležet pod peřinou, ale rozpoutá bouři. A dnes večer… jsem ji možná našel. Byla tichá. Ale v očích měla něco, co se mnou zatřáslo. Neptala se na minulost.…
Začalo to nenápadně. Jeden prst. Jemný dotek na špičce jejího chodidla, jako zkouška, jestli už je připravená nechat se nést vlnou touhy. Trhla sebou. Ne bolestí, ale překvapením. Vzduch mezi nimi se zhoustl. Prst klouzal pomalu výš – přes kotník, lýtko, vnitřní stranu stehen. Její dech se zrychlil. Nedíval se jí do očí, jen sledoval tu cestu, jako by psal báseň na její kůži. Každý dotek…
