Hodina a půl badmintonu za námi a já měl pocit, že mi srdce vyskočí z hrudi. Nejen z námahy. Adam mě dnes úplně utavil. Ležel jsem na zádech na lavičce, zpocený, rudý, ale spokojený. Smál se vedle mě, funěl možná víc než já. „Jestli tohle není lepší než fitko, tak už fakt nevím,“ zamumlal a otřel si čelo tričkem. Odhalil přitom pás břicha – pevného, lesklého od potu. Byl to okamžik. Letmý pohled…