Svišti svým probuzením dokazují jiným příslušníkům svého druhu, že jsou zdatní a mají skvělou kondici pro předávání svých genů dál. Jsou to savci velmi teritoriální a domovský areál si agresivně hájí jeden před druhým. Po většinu roku jsou vůči sobě agresivní samci i samice. V únoru je ale agresivita potlačena zimou a můžou tak navázat zpřetrhané vztahy, aby v březnu, až se probudí opravdu, začali souložit.
Během pravé hibernace savcům prudce poklesne tlak a tělesná teplota. Mozek funguje na minimum a srdce tluče velmi pomalu. Takový jedinec vydrží mnoho týdnů bez příjmu potravy spalováním tukových zásob a nepřijde o život, i když venku vládnou tuhé mrazy. Ale hibernace není stavem trvalého strnutí. Samci i samice několik dní strnule spí (kolem pěti až šest dní) a pak necelé dva dny jsou bdělejší. To aby se tělo řádně prokrvilo a všechny buňky měly řádnou výživu.
Na počátku února, když se svišti probudí ze strnulosti, vylezou z nor a obhlížejí své budoucí pářící protějšky. Navazují s nimi styk a na počátku března, kdy strnulost končí definitivně, vylezou a páří se. V dubnu pak samice vrhají mláďata.
Svišti tak únorovým opuštěním zimní nory nepředpovídají, že brzy přijde jaro. Ale ujišťují se, že letošní sezóna páření proběhne hladce.