Jako bůh Radegast

13.6.2021 Ela_Ela

Přejela jsem pomyslné slovenské hranice a před sebou vidím Beskydy. Kouknu do zpětného zrcátka a položím řečnickou otázku: "Tak kam jako první ? Skanzeny a pak koupaní ?" Ticho, psi spali. Zaparkovala jsem, zaplatila celodenní lístek a vyrazili jsme po památkách a na túru. Neodjedu, dokud neuvidím místního Boha, i kdybych si měla nohy ušoupat. Pozdě odpoledne nás přepadl déšť. Psy jsem usušila, vyfrotýrovala ručníkem a naložila do auta, stáhla okénko a šla se taky převléknout. Byla mi trochu zima, ochladilo se asi na deset stupňů. Měla jsem náhradní tenký kalhoty a triko, ale mikinu ne a větrovka byla mokrá. Nevadí, triko stačí, když jsem v autě, přehodím přes sebe deku. Přes aplikaci jsem chtěla poslat pár pohlednic z vlastních fotek a - nevyfotila jsem sochu Radegasta. To snad ne ! Dva kiláky, to dám. Hodila jsem čubinám kosti na zabavení, vyndala z přihrádky čokoládu a pomalu to šmajdala do půlky znova. Bez fotky neodjedu. Tak si to štráduju v náhradním triku, které jsem si pořídila na sraz, který se nekonal a protože ho nemám kam jinam vzít, tak že v něm budu spát. Bylo vyrobeno na míru s textem: Jsem princezna, vole. Přičemž slovo princezna je škrtnuté a nad ním je slovo blogerka a pod tím na druhém řádku přímo přes prsa: A s těma se nešuká. :)
Doufala jsem, že už žádné turisty, natož Amatéry, aby mi koukali na ... ehm nápis, nepotkám, rychle sochu vyfotím a vrátím se.

Dojdu na místo, vyfotím ho, sama se s ním taky vyfotím a najednou řezavá bolest ! Pouštím telefon na zem a chytám se za stehno. Teče mi z něj krev, kus trčícího drátu mi roztrhl kalhoty a je to tak na dva, tři stehy. "Do háje !" zanadávám, protože všechno mám v autě, šla jsem jen s mobilem. Mobil ... na zemi, zhasnutý, prasklý display.
"Do háje, ne. To chce spíš ošetřit. Vidím to na čtyři stehy." povídá někdo. Nadzvednu hlavu. Dvoumetrový chlap jak hora a hrne se ke mně. Ne, ne, nenene. "Dobrý den, to je dobrý. Nic to není." bráním se zatím ústně a doufám, že to zabere a půjde si po svých. Po očku koukám, jestli to zabralo. Je tak pěkně stavěný. Asi horolozec.
"Hele, že ty budeš taková ta frajerka, co leze sama po horách a potřebuje si něco dokazovat ?" přešel na tykání. Nafoukla jsem se. "Nelezu po horách a nejsem sama. Zbytek ééé rodiny mám v autě, čekají na mě na parkovišti." řekla jsem rychle.
"Tak jo, nechceš ošetřit, nechám tě být. Ale jsem z horský služby a počkám tady, dokud si nezavoláš pomoc a oni pro tebe nepřijdou, nebudu riskovat, že se ti udělá blbě a svalíš se mi tady." dodal klidně.

"Já jsem takovej debil" ... nadávala jsem si v duchu. "Nemohla jsem si vymyslet něco jinýho ? Psi v autě = rodina ? Nemluví lidskou řečí ani telefon nemají. Možná bych je to mohla naučit a dostanou ho pod stromeček, aby mi vytáhli z průseru. Elo, ty sice nikdy nelžeš, ale vymýšlíš si teda pěkně, moc pěkně." říkalo káravě moje první, dobré Já.
"Já to dojdu, nefunguje mi telefon" a jako důkaz mu ho ukážu. Vezme mě za ruku a podívá se na mě vážně. "Sundám si teď batoh a ošetřím ti to. Pak tě doprovodím k autu."
Začínám mít jeho ochoty plný zuby a tak se útok snažím obrátit v humor: "Mě maminka učila, že se nemám bavit s cizíma lidma. A ty vůbec nevypadáš jako záchranář a jestli mi neukážeš pilotní průkaz, že lítáš s helikoptérou, tak ti neuvěřím ani Dobrý den." vysmekla jsem mu ruku a druhou si pořád držela díru ve stehně. Bolely mi nohy a tak jsem si sedla. Začal se smát.

"Nevypadám jako záchranář ? Musím lítat s helikoptérou ? Ale já nejsem James Bond, promiň. A prosím tě - jako KDO teda vypadám ?" vyptával se.
Ani jsem si nevšimla, že už ho mám mezi nohama s otevřenou lékárničkou a vyhrklo ze mě: "Vypadáš jako bůh .... " sklopila jsem oči a začervenala se. "Vypadáš jako bůh Radegast."
Dostal záchvat smíchu. Když se dosmál, řekl že začneme znovu a představil se jako Radek a nařídil, ať se položím. Batoh mi dal pod hlavu. Nápis na triku se natáhl spolu se mnou, měl ho přímo před očima, já ty svoje zavřela, protože jsem se neskutečně styděla. Nekomentoval to, jen se mi zeptal na jméno a jestli jsem na něco alergická. "Nejsem a hrozně nerada tě obtěžuju, já nejsem z cukru, vážně to vydržím a dojdu." vymlouvala jsem se. "Ty jsi dobře střelená, to jméno jsem přeslechl." "Jsem Ela. Ela Střelená, těší mě." už mi bylo všechno jedno. "Ela jako Daniela ?". "Ne." Ela jako Gabriela." "Ne." "Jéé, ty jsi Míša jako moje ségra ! Hele a taky nesnášíš, když se ti tak říká ?" vyloženě ho to pobavilo. Zakývala jsem hlavou a odevzdaně dál ležela, zatímco mi píchal. Bohužel jen injekci s anestetikem a pak začal šít.

Dobře, Michaelo, tak hotovo. Byl jsem něžný, viď ? To je pro nás bohy samozřejmostí." Pomohl mi vstát, uložil věci a dal mi napít. Svaly na rukou mu jen hrály, bicák naskakoval, nešlo se nedívat. Pečovatelsky se zeptal jestli se mi netočí hlava. Nabídla jsem mu pomačkanou rozehřátou čokoládu a bála se, že mi vážně bude chtít doprovodit k autu. "Buď ti můžu půjčit mobil a zavoláš si nebo tě doprovodím k autu." oznámil mi nekompromisně. Drze jsem se ho zeptala jestli nemá co na práci. Jen povytáhl obočí a já s ním poslušně šla. (subinka - vanilka *nehodící se škrtněte)

"To jsem zvědavá, jak mu to rodinku v autě představíš." škodolibě se posmívalo moje druhé, špatné Já. "Mohla bys jít k jinýmu autu, k jiný rodině, říct jim: Ahoj ! Jemu říct: To je dobrý, můžeš jít, děkuju." navrhovalo mé první, dobré Já. "Jste obě debilní a já jsem pak kvůli vám chovám taky debilně." nadávala jsem sama sobě.
Došli jsme na parkoviště. Na parkovišti nikdo. Kromě mého auta se staženýma zadníma okýnkama, z kterých vylejzaly tři hlavičky a nemohly se dočkat až je pustím ven. Dělala jsem, že tam nejsem. Viděla jsem, že se na mě dívá a tak jsem si prohlížela svoje nehty.
"Michaelo ? Představila bys mě své rodině, prosím ?" vychutnával si mě. Přistoupila jsem na jeho hru: "Takže mě už znáš, Střelená Michaela z Prahy, která si nepotřebuje nic dokazovat, jen ráda cestuje. Sama, protože všichni ostatní jí to akorát kazí a tak jim posílá online pohlednice. Cestuje jen s pejskama, zapomněla vyfotit sochu Radegasta, nekoukala, roztrhla si stehno, dokonale se ztrapnila, dokonce dvakrát a tohle je moje čtyřnohá rodina. Máma a její dvě dcery." dokončila jsem představování a otevřela dvířka. Holky radostně vyskákaly ven a vrhly se na něj. Skákaly mu do náruče, protože se k nim se zájmem sklonil. Předháněly se, která mu dá první pusinku. Posadil se na obrubník a nechal se vokusovat. "Teda, vy jste ale přítulný fenečky a voňavý, ne jako panička." díval se, co na to říkám. Podívala jsem se na krvavou nohavici s odérem dezinfekce a povzdechla si: "Tady už se nikde asi dneska neumyju."

** Ne, nerozdělím to na dvě části a ano, bude sex, ale na Čertovo kolo zapomeňte, byla jsem přece operovaná ! :) **

Bylo 20:20 hod. Andělská čísla. Dvacítka je touha po svobodě a dobrodružství, ale i po změnách a nových věcech a teď, v tuhle chvíli s chlapem, který vypadá konečně jako chlap je to zdvojnásobený. Co jsem to měla v horoskopu na červen ? Nebuď rozumná, je ti to na obtíž. No, tak jo.

Podívali jsme se na sebe a řekli najednou: "Můžu tě pozvat na večeři ?" "Coože ?!" řekli najednou moje dvě Já." Já to řekla asi o setinu vteřiny dřív." vytahovala jsem se. "Ale já mám doma zase koupelnu, heč." vytahoval se pro změnu on. "Moje večeře u tebe v koupelně nezní vůbec špatně. Já dělám ve vaně spoustu věcí" dodala jsem nerozumně (hlavně čtu na Amatérech). Dostala jsem opravdu hodně velkou porci brynzových halušek." Nechala jsem ho řídit. Smál se mé výšce, když si posouval sedačku dozadu a nastavoval zrcátka. Za půl hodiny jsme dojeli k účelně zařízenému srubu bez oplocení. Jen jsme došli do domu, spustil se zase déšť. Dala jsem holkám najíst a šla do koupelny. Použila jsem svůj ručník, vzala si zase triko, už bez podprsenky a kalhotky a abych nešla jen tak, z jedné z čistých osušek jsem si udělala zavinovací sukni. Mokré vlasy mi padaly do obličeje. Vypadala jsem jak beskydská bosorka.

Měl starou retro konvici s píšťalkou, která přerušila Jelena v rádiu, kdy prosil Zůstaň ještě jednu noc, přece nechci zas tak moc ... při slovech: Vím, že na tebe čeká a píše ti, kde seš a lhát není snadný ... jsem si uvědomila, že nemám funkční mobil a měla bych dát o sobě vědět. Domů.
"Mohla bych si poslat mail, aby rodina, ta dvounohá, neměla strach?" zeptala jsem se zaobaleně. Zavedl mě do pracovny, kde byl stolní počítač a zavřel za sebou dveře. Zapadla jsem do velkého koženého křesla, zahýbala myší a po rozsvícení obrazovky vytřeštila oči. Amatéři ! Amatéři ? Kouknu na nick a - no jistě, vyměnili jsme si pár zpráv. Já je pak smazala jako vždycky ... Beskydy, tvl pustina uprostřed republiky ... Zmáčkla jsem ctrl+shift+n a najela na Seznam. Email by stručný, přijedu zítra večer, chci se stavit ještě u přátel ve Zlíně, když už jsem tady a ozývat se nebudu, nemůžu - nejde mi mobil. Vyskočila jsem z toho, nechala na obrazovce zase Amíky a vrátila se do stylové kuchyně.

Najedli jsme se, povídali si, on dělal jako že nic, já dělala jako že nic. Fenky si směly vyskočit na pec a zavrtat se do ovčích kůží. Projevila jsem zájem spát tam s nimi taky.
"Jestli tě trápí, ten nápis na triku, co kdybys začala psát povídky ?" překvapil mě.
Jestli mně něco imponuje, tak když je chlap chytrej a vtipnej. To jsem pak ztracená. To se těžko říká NE, navíc když už jsem ho měla mezi stehýnkama. Šukat umí každej. Mizerně, dobře, výborně, ale aby se u toho ženská i pobavila a cítila tu mužskou převahu, že má nade mnou navrch, tomu neodolám. Nechci být rozumná. Sundala jsem si to rádoby vtipné triko, hodila mu ho na hlavu a jen pronesla: "Tak můžem". Vzal mě za ruku a odvedl do ložnice.

Bral mě tak hezky zezadu, cítila jsem ho všude. V - Š - U - D - E. Měl volné obě ruce a uměl je používat. Styděla jsem se křičet a tak jsem se zakousla do polštáře, sebral mi ho. Nešlo to zastavit. Bylo to ve mně nahromaděné. V něm taky. Klesla jsem na břicho. Lehnul si na mě a jemně kousal ušní lalůček. "To je dobře, že nenosíš náušnice. Pár jsem jich už spolknul. Strašně mě to rajcuje."
Cítila jsem erekci. Udiveně jsem se na něj podívala. Jen se usmál. Přetočila jsem se na záda a nemohla uvěřit, že zase může. Ještě to ve mně doznívalo, zavrtěla jsem hlavou, že NE. Začal mě líbat na prsa a počkal, až si ho tam zavedu sama. "Jako Bůh Radegast, to jsem já." zopakoval, když do mě vstoupil a pak se mi zatmělo před očima. V dálce doznívala bouřka a mně bylo chvíli horko a chvíli zima a moc si toho z té noci už nepamatuju ...

... a ráno výborné snídani a voňavé kávě mi dal vizitku:
Ing. Radek J. Gastner ...

"Když pojedeš zase do Beskyd ?" zeptal se mezi dveřmi. "Nepojedu." odpověděla jsem. "Kdy pojedeš za mnou ?" nedal se. "Kdykoli si řekneš." vypadlo ze mě moc rychle než jsem chtěla, než se slušelo. "No, kdykoli ne, přece jen 400 kiláků, 4,5 hod jízdy, to asi nemůžu říct, že jdu venčit psy." zasmála jsem se smutně. "V srpnu jedu na měsíc do Asie, jinak můžeš skutečně přijet kdykoli. Jo a nezapomněla jsi něco ?" ptal se dál. Zkontrolovala jsem, že držím tašku i klíče od auta v ruce. Chtěla jsem říct, že mám všechno a on se jen tak krásně usmíval a poodstoupil. Na peci vyčuhovaly tři čumáci. "Jéžiši Kriste, co to jsem za paničku, že přes šuk zapomenu na čtyřnohé dětičky." spílala jsem si nahlas. "Tak to jsem rád, že to byl nezapomenutelnej šuk." dodal a naposledy mě políbil. Holky naskákaly do auta, připnula jsem je, sebe taky, zamával nám a odešel dovnitř. Vytáhla jsem z kapsy vizitku, abych si ji dala do peněženky a ještě jednou se podívala na jméno a řekla nahlas:
RADEK GASTNER ? RADE GAST !

******
Tak to byla moje první povídka, protože ... s blogerkama se nešuká ! ;)

Komentáře uživatelů

Pro přidání komentáře se prosím přihlaste.

Pořadí komentářů: Podle jazyka Podle data
Už jsem skoro zapomněl jak to na těch našich Valachách chodí, když si někdo přeje potkat samotného boha Radegasta pod jeho sochou! ;o)
Povídka nádherná!
P.S.: Ta stezka na Pustevnách začíná jako procházka v korunách stromů a končí jako procházka v oblacích! Famózní zážitek ;o)
@Lapalip
@Ela_Ela

Myslím si, že jsme si dnes s El obě dokázali, že naše ženství skutečně umíme oslavovat :)))
@Januar29

Uff. To zní čím dál zajímavěji.
Čarodějnice já moc rád.
Ty, které znám, jsou z nejúžasnějších žen. Myslím, tím ženy, které v poutu s přírodou oslavují své "ženství"
@Januar29

Ale pohled "z očí na Elin zadeček" bych také bral
@Lapalip
Ty asi nevíš, že jsme s El čarodějnice, viď *24**24**24*?
@Januar29

Nepřej si vědět, jak jsem si ten pohled představil.
Pravda, představivost je mocná čarodějka.
@Lapalip Nevím jak El, neb ta si zřejmě teď někde sluní zadeček, ale já bych ráda pohled do očí *4*
@Januar29

Moje řeč!
ÉlanokoD!

Sedím v kanceláři.
Piju kafe a ...
...a bavíš mě.

Bavíte mě obě.
Vlastně mě tak nějak bavíte všechny.
*13*