Měsíční svit

Jako duch se plížím k Tobě,
jsi nahá, nic na sobě,
zahalena jen do měsíce svitu,
co vchází okny do Tvého bytu.

A v té záři měsíce,
vteřiny dlouhé jsou velice,
propletou se naše těla,
jež touhou po sobě, se chvěla.

Předlouhé to slastné chvění,
ukončí až ranní kuropění.
Teď však měsícem jsme zváni,
ke krásnému milování.

Mé polibky spočinou na Tvé šíji,
to už naše srdce v jednom rytmu bijí.
Putuji dále, Tvé tělo se svíjí,
to když rty mé, ňadra Tvá míjí.

Pak mířím dál, ke Tvému lůnu,
následuji paprsky, následuji Lunu.
Paprsky veden do středu klína,
chtíčem jsem sveden, to jeho jest vina.

Dál tedy laskám tu Pandořinu skříňku,
už k vrcholu spěješ, už jen vteřinku.
Celá se chvěješ, křeč zmítá Tvé tělo,
pár výkřiků slasti do noci zaznělo.

I ty mi pak vrátíš to mučivé dráždění,
jež způsobilo i měsíce zatmění.
O tom však budu až jindy básnit,
teď už jdi spát a klidně se zasnít...