Převýchova

Zrovna začínalo pozdní léto, ale ona si přesto oblékla lehounkou sukni, svoji oblíbenou, a hedvábnou halenku, která jí slušela, a ona to věděla, a rozběhla se na vlak, který ji měl dovézt za Pánem.

Ale ať nepředbíhám, tak se nejřív zaposlouchejme do toho, co bylo, je a bude.
Zvlášť poslední měsíc byla hodně neposlušná a čekal ji zase velký trest. Dlouho byla pauza, ocitla se na vedlejší koleji a pořád víc si uvědomovala, že potřebuje zpět nastoupit do rozjetého vlaku, ze kterého těsně po škole vystoupila, protože v té době ještě nevěděla, že Pána potřebuje ve svém životě bez ale.

Ran měla nastřádaných hodně.

Bála se. Věděla, že si je zaslouží, netušila však, že její Pán změnil plán a má pro ni nehezké překvapení.

Začněme ale od začátku. Znali jsem se víc, než deset let, ale byla v tom dlouhá pauza. Seznámili jsme se na jednom webu, kde jsem ji oslovil.

Eliška byla hezká, štíhlá holka, vyššího vzrůstu. Měla prsa tak dvojky, bylo by to stačilo, přesto by si bývala přála trošku větší, ale pevné je měla dost a dost.

Když jsme se poznali, padlo jí akorát 18, končila školu, a hledala slušnou práci a chtěla do Prahy. Pak byla pauza a za 10let se ozvala z čista jasna a já rekl ANO.

Vídali jsme se tenkrát málo, a ona doufala, že se to časem zlepší, ale přišel konec a každý jsme šli svoji cestou. Já minulost neřeším, neohlížím se zpět, ale v tomhle případě jsem udělal vyjímku a dal jí druhou šanci.

Vzpomínám si, jak tenkrát byla na první schůzce nervozní, ale maskovala to všemožně. Pořád říkala, jak se jí nový objekt líbi a po mém boku se cíti sama sebou a nádherně jako už dlouho ne a to mi pořád opakovala, až jsem si říkal, jestli to celé jen nehraje. Byla tak mladá, hravá, ale lidé se nemění, tak i za 10let to byla pořád ona, rysy stejné, charakter jsem poznával a bylo vše v dospělejším vydání.

Pokaždé se těšila na Pána štíhlou a svalnatou postava, co jí obejme a nabídne jeho bezpečí.

Když k mně po těch letech měla jet, už tušila, co ji bude čekat. Trestal jsem jí pokaždé přísně, ale i tak milovala a hltala každý moment.

Konečně po pár hodinách cesty dorazila na místo, kde jsem na ní čekal.
Skočila mi do náruče, mám to tak rád, připadala mi pokaždé jako bezelstné dítě, které se dokáže krásně naplno radovat. Upřímnost a empatie z ní vyzařovala.
Dlouze jsem ji políbil a odvezl k sobě domů. Automaticky se svlékla a odevzdala mi svoje oblečení. Vzal jsem jí pevně za její krásné dlouhé vlasy, které byly její chloubou, a odvlekl jí do ložnice, kde jsem jí přivázal k posteli, zamkl a odešel.
Netušila, co se dějě. Vždy než jsem zavřel dveře, tak jsme spolu řešili její resty, které se po dobu, po kterou jsme nebyli spolu, řádně nahromadily.
Trvalo to dlouho, aspoň měla dost času si to pořádně užít a vnímat vše do morku kostí.
Když jsem se po dlouhé době vrátil, vedl jsem s sebou muže, kterého neznala.
Chtěla zmizet, ztratit se, aby ji neviděl, ale nešlo to, byla přivázaná a nemohla skrýt ani kousek sve kůže na těle.
Mohlo mu být asi kolem čtyřicítky. Se zájmem si ji prohlížel, jak tam bezmocně leží a nezmůže se na odpor. Jmenoval se Radek. Zaslechla jeho jméno, když jsem ho oslovil. Bavili jsme se jako by tam nebyla, i když jsme ji oba po očku sledovali. Za pár minut jsme se přesunuli k ní. Oba jsme se posadili blízko Elišky.
V tichu, které její Pán přerušil, bylo slyšet jen její dech, "Moje drahá, malá Eliško, jak jsi jistě zaslechla, tohle je Pán Radek a rozhodl jsem se vzhledem k tvému chování, že příších pár chvil budeš v jeho péči. Poslední dobou jsi hodně zlobila, porušila si nepsaná pravidla, odmlouváš a zapomínáš na to, co jsi. Teď se staneš jeho otrokyní bez práv, svobody a možností. Radek je přísný a ne shovívavý jako já a to potřebuješ."
Chvilku na něj nevěřícně zírala a začala prosit: "Můj Pane, prosím, polepším se, slibuji."
"Mlč!", křikl jsem na ní. "Už jsem řekl. Naučím tě poslouchat a být otrokyní jak se patří. A teď čekej, než dořešíme detaily!"
Zvedli jsme se, odešli a nechali ji tam. Bezmocnou, nejistou, přivázanou k posteli, jako v nějakém nápravném zařízení.
Nevěděla, co si má myslet. po takové době potká svého Pána a nechtěla ho zase opustit a možná i ztratit. Byla si vědomá svých prohřešků, ale že ji dám jinému, ji nenapadlo. Doufala, že jí odpustím a nebudu se jí chtít tak rychle zbavit. Za hodinu uslyšela zase kroky. Přišl jsem sám a její naděje stoupla, ale jen do chvíle než si všimla vodítka v mé ruce.
"Dělám to pro tvoje dobro, maličká, věř mi." Odpoutal jsem ji, pomohl jí posadit se, připnul jsem jí vodítko a než jsem ji odvedl ke dveřím, pevně jsem ji objal a vášnivě políbil.
Smutně na mě koukala, její bůh, a její Pán ji odvádí k cizímu muži.
Radek čekal na chodbě. Marek mu předal vodítko a Elišku naposledy pohladil.
Znal jsem Radka dlouho, ale Eliška nesměla vědět, že jsme spolu na všem domluveni. Muselo to pro ni být realné, a ne pouhou hrou, kterou může kdykoliv ukončit stopkou.
Nový Pán trhl vodítkem, sešla schody a vedl ji do auta, kde už na ni čekala klec na převoz.
Zamkl ji tam a odvážel vstříc novému osudu.
Plakala... Nejen steskem, ale i zimou a strachem. Byla nahá a jen shodou náhod nedoslo k žádnemu incidentu skrze její nahotu na veřejnosti.
Domluvilo se, ze ji na místě odtáhne někam do sklepa. Mělo tam být přítmí, jedna klec, kříž, který jsem měl doma také, lavice a v rohu křeslo v dosahu světla linoucího se malým okénkem.
Připnutá měla být na krátký řetěz u zdi, aby se nemohla vzdálit z jeho blízkosti.
Já dorazil na místo později, dal jsem signál a Radek mě vpustil druhým vchodem a zavedl do sklepa, ale to už Eliška měla nasazenou pásku na očích a špunty v uších, aby byla dokonale dezorientovaná.
Rozplakala se. Posadím se do křesla pro hosty a dějství začína.
Radek se usadil na křeslo blízko ní, chytil ji za vlasy a i když viděl, že pořád pláče, vrazil jí facku. "Uklidni se konečně, ty čubko!" zařval, a pak klidněji pokračoval: "Smiř se s tím, že teď patříš mně a bez mého svolení se ani nepohneš. Tvůj Pán mi tě dal na starost, tak konečně zavři hubu a poslouchej!!! Já nebudu tak hodný jako tvuj Pán, žadné slitovaní ani odměny nečekej.. Dnes začíná tvůj první den a máš jich pět. Dost málo času na tvoji převýchovu. Teď tě nechám chvilku přemýšlet a až se vrátím, čekají tě tresty, které ti slíbil tvůj Pán."
Když odešel, Eliška propukla v žalostný pláč a já vše z blízka sledoval. Co nevěděla bylo, že ji Radek neustále monitoruje z vedlejší místnosti a ví, kdy je vhodné se vrátit. Měl ve sklepě zabudované kamery, aby na ni mohl dávat pozor.
Nebyl to žádný magor, jen se řídil rozumem a instrukcemi jejího Pána. Musel zůstat neoblobný a přísný, bohužel.
Nachystal pro ni jídlo a pití do misek pro psa a odnesl jí to.
Položil je před ni a když viděl, že ona stejně jako pes, trpící ztrátou milovaného pána, jíst nebude, vzal ji za vlasy, vrazil facku a její čumak do jídla zabořil násilím. "Nezahrávej si s mojí trpělivostí, ty čubko!", pronesl zlověstně.
Až když viděl, že jí, pak jí hlavu teprve pustil.
Když dojedla, misky odložil stranou, odemkl její řetez a ještě než ji dotáhl ke kříži, kde ji připoutal čelem ke zdi, jí narval péro do pusy a pokynul aby držela, že se musí vychcat.
"Pán říkal, že máš pár restů, tak se do toho dáme, ty děvko!"
Převýchova začala. Vzal důtky a začal ji bít přes záda.
Věděl vše o jejím zdravotním stavu, tak byl opatrný. Střídal záda, zadek i její kundu.
Pak důtky odložil a vzal rákosku. Do její huby nacpal roubík, protože věděl, jak bude křičet a poslouchat to nechtěl.
Ran mělo být padesát. Byly hodně ostré a při kadé z nich opravdu do roubíku bolestně kvílela.
Cítila se ponížená. Nahá před cizím mužem, který smí dělat co bude chtít.
Snažila se prosit, aby toho už nechal, ale skrz roubík se vydralo ven jen jakési tlumené zahuhlání.
V duchu si ty rány počítala. Oddechla si, když si řekla, že je poslední.
Radek si toho všiml. Otočil ji a spoutal tak, aby na ni viděl a do ucha jí zašeptal: "Pokračujeme, děvko, ted 25 přes tu tvou píču a potom 25 přes ty tvoje cecky."
Eliška na něj vyděšeně koukla, a on se jen pusmál. Chvilku jí mačkal prsa, a vtom ho napadlo, že je ozdobí.
Vzal skřipce a nasadil jí je na bradavky. Uchopil plácačku a začal ji bít přes kundu. Tolik chtěla dát nohy k sobě, ale pouta byla pevná. Strašně ji to pálilo, už pomalu neměla ani co plakat.
Po 25 ranách nástroj zahodil a rukou jí projel kundu. "Hmmm, tak naší otrokyni se to líbí, no uvidíme za chvilku, zlatíčko."
Vzal do ruky znovu rákosku.
Eliška myslela, že skřipce sundá, ale ne. Nechal je tam a začal.
Už se sotva držela a on to viděl. Nešetřil ji, ale zrychlil, aby už měla trest za sebou, jen to na sobě nedal znát.
Když rány konečně ustaly, sejmul jí pouta a odnesl ji na lavici, která tam stála opodál. Vybral solidně velký analní kolík, namazal ho lubrikantem a strčil jí ho tam. Bolestí už ani nekřičela, jen ležela a snažila se nebránit, aby nedostala další trest.
Do kundy jí zasunul vibrátor a zajistil ho tak, že jí navlíknul latexové kalhotky.
Potom ji vzal do náruče, položil do klece a přikryl dekou. Nevnímala, že ji pohladil a řekl, že je moc statečná, pak ješte doplnil vodu, klec zamkl a s přáním sladkých snů odešel. Byla noc a nechali jsme ji tam, pod kamerama a šly se poradit a odpočinout si na další dějství.
Když se Eliška ráno probudila, uvědomovala si, že ho zatím nijak neoslovuje, že mu vlastně ještě ani nepoděkovala, ale bylo vidět, že s ním nechce mluvit, a tak se snažila nemluvit vůbec.
Radek si to ale uvědomoval moc dobře, když sem tam pohlédl na obrazovku, jak Eliška tiše oddechujíc leží ve sklepě a vařil si u toho kafe. Těšil se, až půjde za ní a nanovo jí všechno všechno spočítá, i když mu jí začínalo být i trochu líto.
Na druhou stranu ale věděl, že pomáhá kamarádovi a že Eliška si na zlobení nějaký čas ani nevzpomene.
Radek se těšil na další dny s ní a na tresty, který ji brzy čekají.
Pro Elišku to byl nekonečný týden, ale když jsem si ji oficiálně vyzvedl u Radka, klekla mi k nohám, políbila je a slíbila, že již nikdy nezazlobí a bude navždy jen moje a pouze mojí otrokyní bez práv a svobody tak, jak mi kdysi slíbila.
S Radkem jsme věděli svoje, ale byl jsem na ni hrdý a věřil, že převýchova jeho otrokyně byla dostatečným trestem pro jeho malou Elišku.

Jména a detaily ve věku a ději jsou jemně pozměněné, ale myslím že i tak realný zážitek je pro každou subinku dostatečným ponaučením, aby slib věrnosti a poslušnosti, nebrala na lehkou váhu.