Z mého života IX

Šéfová a spolumajitelka firmy, kde jsem byl zaměstnaný, byla, řekl bych dominantnější dáma. Na svůj věk byla neskonale zachovalá a nikdo by jí její věk nehádal. Vysoká štíhlá žena světlých vlasů s brýlemi a velmi pronikavým zvonivým hlasem. Nešlo ji říct ne! Takovou odvahu jsem v sobě neměl. Dala mi úkol. Měl jsem ihned odjet do Košic k našemu významnému zákazníkovi představit a reálně ukázat v jejich výrobě jeden z našich výrobků. Nepomohla argumentace, že nejsem obchodník, že jsem jen technik, že nemám obchodní nadání. Nepomohlo nic. Jelikož to z Brna do Košic není zrovna za rohem, tak mi tato cesta byla naplánována až do pátku. Denisi jsem poslal esemesku s omluvou, že se uvidíme až v pátek. Nechtěl jsem jí volat. Předpokládal jsem, že bude po cestě spát. Sedl jsem do svého služebního auta a vyrazil jsem na východní Slovensko. Ještě jsem ani nepřekročil hranice a přišla mi od Denisi strohá odpověď. „HM“. To na náladě moc nepřidá. V Košicích jsem odvedl svoji práci a byl jsem pozván na večerní posezení s pár vybranými lidmi. Kdo z vás někdy zažil východoslovenskou pohostinnost, ví, že takové večerní posezení není u limonády. Co si budeme nalhávat, alkohol tekl proudem. Jak jsem se dostal do hotelu, je mi dodnes záhadou. Jak ti to uměli roztočit, jsem nikdy neviděl a to jsem toho viděl a zažil hodně. Cesta domů byla utrpení. Kocovina za krkem a daleká cesta před volantem. Jediné co mě hnalo vpřed, byla vidina setkání s Denisou. Dnes bych takovou volovinu neudělal. Sednout si s kocovinou do auta a vyrazit na tak dalekou cestu. Kus zodpovědnosti mi v tom věku chyběl. No, dnes už je to pryč. Cesta až moje tělesné rozpoložení, které se s každým ujetým kilometrem zlepšovalo, ubíhala poměrně dobře. Ibalgin a Coca-Cola odvedly svojí práci skvěle. Na jedné z mnoha zastávek jsem napsal Denisi esemesku, že okolo osmé se u ní zastavím. Ještě než jsem dokouřil, tak mi od ní přišla odpověď. Moc se těší. Paráda. Hned mi bylo lépe i na duši. Hltal jsem posledních pár kilometrů a plánoval si naše přivítání. Její esemesková odpověď, kterou jsem od ní dostal, slibovala mnohé nepoznané. Aspoň jsem si to myslel. Byl jsem myšlenkami na úplně jiné planetě. V jiné dimenzi a navíc po probdělé noci. Ano, přišlo to, co muselo. Mikrospánek. Pár metrů od domu. Bum prásk a nevím nic. Jen si matně pamatuji svůj dlouhý sen, ve kterém hrála hlavní a jedinou roli moje první láska Klára. Opět jsem ji hladil ve vlasech a díval se do jejích krásných oříškových očí, slyšel její medový hlas, kterým mi říkala ta nejkrásnější slova. Opět mi usínala na klíně při sledování filmu. Zase mi v zimě dávala sněhové koule za límec a já ji zato vyválel ve sněhové závěji. Opět jsem byl s Klárkou na jedné z našich romantických procházek potemnělým Brnem a prožíval naše první nesmělé krůčky na poli lásky. Cítil jsem, jak mě drží za ruku. Vychutnával si vůni jejích vlasů, parfému. Vrátil jsem se zpět do svých šestnácti let. Vychutnával si opět Klárčinu přítomnost, její smích i její nezkažený pohled na svět. Celý svět jsme byli jen ona a já. Opět se mi promítly ve snu filmy, které jsme spolu viděli těsně před naším prvním milováním, slyšel jsem hudbu, která nám k tomu hrála z rádia. Byl to takový sen, ze kterého jsem se nechtěl probudit.